„Já tady asi usnu,” pronesla jsem ve třetí třetině.
Ten zápas nebyl nudný. A i kdyby, na NHL rozhodně spát nechceš.
Ale nešlo nic. Z Prahy jsme odlétaly brzo ráno, já jela nonstop, v letadle se mi tentokrát pořádně usnout nepodařilo a v Kanadě bylo o devět hodin míň.
Jít z letiště rovnou na hokej asi nebyl ten nejlepší nápad, ale my musely. Protože what do you mean že máme letenky na random den a zrovna se hraje derby domácích Canucks proti Toronto Maple Leafs.
Canucks s Filipem Chytilem, kterého si pamatuju ze zimáku ve Zlíně.
Lístky jsem koupila na poslední chvíli na přestupu ve Frankfurtu. Nebyla to tentokrát taková divočina jako v Bostonu, ale Vancouver vyhrál, Filip Hronek si připsal 1+1, Chýťa taky asistoval a out of nowhere se tam objevil i princ Harry.
Nebudu ale lhát, ten den byla největším highlightem hostelová postel. Ani mi moc nevadilo, že nám nejelo topení a docela jsem mrzly.
Další den brzo ráno nás však z postele nevyhnala zima, nýbrž jet lag.
O Vancouveru jsme toho moc nevěděly. „Vůbec se mi tam nelíbilo, všude jsou bezdomovci,” slýchávala jsem. Neměla jsem tak absolutně žádná očekávání.
A jak už to tak bývá, právě díky tomu mě město příjemně překvapilo.
Jo, lidi bez domova jsme taky potkaly. Pořád to ale nebylo tak hrozné, jak jsem si představovala. Samozřejmě si ale uvědomuju, že jsme tam byly jenom 24 hodin a nemůžu na základě toho úplně soudit a dělat obecné závěry.
Downtown i West End jsme ale prozkoumaly skrz na skrz, navzdory mrazu jsme si prošly téměř celý Seawall Water Walk a nevynechaly jsme ani pobřeží se sochami Inukshuk a A-maze-ing Laughter.
„Co to bylo? Vidělas to?” Vykřikla v jeden moment Ája. Jo, viděla. Něco plavalo v oceánu. Úplně se nám to identifikovat nepodařilo, nedaleká socha Girl in a Wetsuit ale neožila, a tak jsme se shodly na tom, že to byl asi lachtan.
Celý ten den jsem se těšila na jednu věc. Test test la poutine. Tenhle pokrm si pamatuju z hodin francouzštiny na gymplu. Jde o hranolky s kousky tvarohového sýra a masovou omáčkou. Na pohled to moc vábně nevypadá, my si s Ájou pochutnaly. Ale možná to bylo tím, že nám po těch 28 tisících krocích fakt vyhládlo.
Vedle jídla i města jako takového nás ještě uchvátil třídící koš na letišti. Nejdřív mu totiž naskenujete věc, kterou chcete vyhodit a on vám potom řekne, do které barvy koše patří. Takže jsme samozřejmě deset minut skenovaly telefony i pasy a čekaly na jeho verdikt.
Ten většinou zněl, ať si tyhle věci necháme u sebe.
Poslechly jsme.
Bez nich bychom se totiž do naší cílové destinace na Novém Zélandu dostávaly horko těžko.