Pamatuju si, když jsme na gymplu v hodině angličtiny pracovali s časopisem, ve kterém byl článek o couchsurfingu. Tehdy jsem tento způsob cestování zaregistrovala vůbec poprvé. Trvalo ještě několik let, než jsem ho vyzkoušela na vlastní kůži. A víte co? Měla jsem s tím začít už dávno.
Princip couchsurfingu je jednoduchý – zadarmo bydlíte u místních. Alfou a omegou je nepodcenit výběr hostitele, samozřejmě můžete narazit na spoustu typů lidí. A taky záleží, zda vám žádost potvrdí. Nám se poštěstilo a ubytoval nás u sebe Danger Dave. Týpek se švýcarským i americkým pasem, který sní o adventure parku v Texasu, má licenci na wrestling s aligátory i skydiving a miluje jakoukoliv formu adrenalinových aktivit.
O zábavu tak bylo postaráno.
Nikde jsme teda společně neskákali, ale jelikož v Barceloně již několik let bydlí, ukázal nám hidden gemy a dal spoustu věcí a informací do kontextu. Město například nemá rádo turisty. Chce se jich zbavit.
Svým způsobem to chápu.
Barcelona má téměř stejnou rozlohu jako Zlín, koncentrace lidí na jednom metru čtverečním je zde však mnohonásobně vyšší. Když jsem viděla přelidněný Park Güell, chtěla jsem utéct. Jasně, my samy jsme tam stejně jako ostatní přišly coby turistky, ale rozhodně jsem odmítala se tou lidskou masou prodírat. Po kratším výšlapu ke třem křížům, kde už tolik lidí nebylo, jsme raději šly. Škoda. Chtělo by to lepší systém regulace.
A to i v Sagradě Famílii.
Tam jsem ale byla ochotná davy přetrpět, protože mám architekturu ráda a tohle je jedna z nejvíc fascinujících a dechberoucích staveb, kterou jsem kdy viděla. Gaudí byl génius a víc k tomu nemám co dodat. Dokončení chrámu je sice zatím taková neverending story, ale rozhodně se chci vrátit až bude hotovo. Teď ve výhledu z Nativity facade vadí ještě moc lešení a taky pár toi toiek na střeše.
Po městě jsme se pohybovaly hlavně pěšky nebo hromadnou dopravou. Za dvacet euro jsme si koupily měsíční jízdenku – stačila by nám sice pouze na tři dny, ale tahle byla nejvýhodnější. Sám Dave přímo v centru nebydlí. Vlastně nebydlí ani v Barceloně, ale v Badaloně – přilehlém městečku s ikonickými třemi komíny bývalé tepelné elektrárny a s pláží, která hravě strčí do kapsy celou Barcelonetu.
„Tady to začíná žít až kolem druhé,“ pronesl Dave. A měl pravdu. V barcelonských geometrických ulicích zarovnaných do bloků panuje ráno téměř liduprázdno. Jako kontrast pak slouží odpolední La Rambla. To je opravdu pain.
Kromě turistů však v předvečer 10. září vyšli do ulic také Katalánci se zapálenými dřevěnými pochodněmi. Španělsko se skládá ze 17 autonomních oblastí. A jednou z nich je právě Katalánsko, jehož obyvatelé slaví 11. září National Day of Catalonia. Trochu ironicky v den, kdy ve válce o španělské dědictví přišli v roce 1714 o nezávislost.
Hodně mi to připomínalo zážitek z Portorika. Chtíč po svobodě. Katalánské vlajky vyvěšené z oken. Transparenty Puta España. Obyvatelé této oblasti tvoří zhruba 16 % obyvatel celého Španělska, což vůbec není zanedbatelná část. A chtějí se osamostatnit. Najevo to dávají často a dost hlasitě.
Vedle Katalánců, Španělů i samotného Dava si svůj domov v této metropoli našli taky zelení papoušci – Monk Parakeets. Jedno odpoledne nás chtěl náš hostitel překvapit, vzal semínka a vyrazili jsme je krmit. Což bylo hezké asi zhruba do té doby, než mě jeden z nich posral. „Tohle se mi tady ještě za dva roky nestalo,“ pronesl. Tak asi lucky me.
A to jsem ještě nevěděla, co mě čeká večer.
„Hmmm, takže vy chcete ostříhat?“ pronesl rádoby barber. Seděla jsem u něj v křesle, odvaha mě už dávno opustila a jen jsem doufala, že ho nějak ukecám a pustí nás do secret baru, jenž se skrýval za dveřmi za jeho zády. Nevěděla jsem, co udělá. Jestli mi opravdu kus vlasů neustřihne. Je to prostě součást hry. Po pár minutách společné rozpravy nakonec dveře otevřel a já zůstala bez újmy. Yesss. Bobby’s nebyl jediný bar, který jsme v Barceloně navštívili a musím říct, že tahle scéna a jiná tvář města rozhodně stojí za to.
Vedle barů ale nechyběla ani pořádná gastro tour. Až si příště budete chtít pochutnat na paelle, dejte si pozor na hrášek. Pravý a originální pokrm je bez něj. Nejlepší sandwich mají v podniku Muchacho a burrito zase v Burritos. Churros je must. Ledové kafe si Španělé představují následovně – v jednom kelímku káva, v druhém kostka ledu. Trochu jsem tam s tím bojovala, ale nakonec jsem našla The Miners – kromě toho, že jsem se na chvíli cítila jako v Praze, měli i espresso tonic a můj závislácký absťák byl uspokojen. Ve světě tuto kombinaci ještě moc neznají, ale abych jim nekřivdila, ve španělském řetězci kaváren Syra Coffee jsem objevila něco podobného s ovocnou příchutí. Na klasiku to ale nemělo.
Španělsko však není jenom pevnina a lety z Barcelony na Ibizu jsou levnější než jízdenky na vlak z Prahy do Slavičína. A plán byl jasný. Zažít tenhle ostrov přesně tak, jak o něm kolují legendy. Na Ibize už jsem jednou byla a samozřejmě toho nabízí mnohem více než jeden klub za druhým, ale cestovní povinnosti už jsem měla splněné.
Takže YOLO.
Steve Aoki. Timmy Trumpet. Bassjackers. Martin Garrix. Kobosil.
Amnesia. Ushuaïa. Hï.
Produpané boty a bezesné noci. „Připadám si jak v roce 2016 v éře Magneticu,“ honilo se mi hlavou.
Jedno odpoledne jsme však vyrazily na Formenteru. Ostrůvek v těsné blízkosti Ibizy, na kterém najdete ty nejkrásnější pláže. Cesta z hlavního města Eivissa zabere trajektem 30 minut, pak stačí půjčit kolo a začít objevovat. My prodrandily celé pobřeží a dokonce našly malou pláž, kterou jsme měly jenom pro sebe.
„Nevykašleme se dneska na tu Ushuaïu?“ pronesla napůl ve vtipu Kamča. Dokonce to řekla i česky, jinak totiž věčně flexila se španělštinou, kterou se naučila na Duolingu. Hlavně taxikáři z toho byli paf.
Asi moc nečekala, že jednotně přikývneme. Na Formenteře nám bylo tak dobře, že jsme dobrovolně skiply DV&LM, na které jsme měly lístky. Go with the flow. Zpět na Ibizu jsme se vrátily až za tmy. A stejně jako před pěti lety, i tentokrát nás na zpáteční cestě zastihla bouřka. Asi nějaká moje a Poseidonova tradice.
Slovy klasika: „Bylo to krásné a bylo toho dost. Sbohem a šáteček.“
Z Ibizy jsem odlétala s zážitky, které by vystačily na knížku nebo celovečerní film. Ani zpětně s odstupem nechápu, co se to tam dělo a jak je možné, že jsme se dostaly až na soukromou afterparty s Martinem.
Tahle story chce ale ještě nějaký čas.
1 komentář