Zprávy o hurikánu Fiona mě v září zasáhly. „Je Ray a jeho rodina v pořádku?“ honilo se mi dennodenně hlavou. Bydlet na ostrově, který je pravidelně a nemilosrdně sužován tropickými bouřemi a hurikány si nedovedu představit. Dlouhé dny bez elektřiny. Neustálé obnovování infrastruktury, na které už ale nejsou peníze. Zničené a opuštěné domy jako memento na každém rohu. Život na Portoriku je drsný a ani sebekrásnější příroda realitu místních obyvatel nevykompenzuje. I přesto jsou všichni neskutečně milí a nápomocní. Na přelomu dubna a května ještě nikdo z nich nečekal, co je opět po pěti letech čeká.
A netušily jsem to ani já a Saša v roli turistek.
Z našeho výletu nejčastěji vzpomínám na jednu větu. „Pojedeme po Ruta Panoramica,“ pronesla Saša s nadšením po prostudování mapy hned první den. Nasedly jsme do půjčené Toyoty Corrola a jely. Znělo to skvěle. Výhledy na nekonečnou zeleň, která se ostrovem táhne od východu na západ. Po tom, co jsme ale jely rychlostí 20 km/h, jsme si připadaly jako Jaromír Jágr při zjištění, že existují elektrokola. Kdo nám zatajil ty obří krátery v silnicích, kterým se nevyhnete ani na okreskách, ani na dálnici? Auto to odneslo odřeným podvozkem a vyklepáním ráfku místními pány na benzince.
Vítejte na Portoriku!
A kam jsme vůbec mířily? Na nejvyšší horu Cerro de Punta. Autem se dostanete těsně pod vrchol a po dvaceti minutách výšlapu strmých serpentin máte Portoriko jako na dlani z výšky 1 338 m n. m. „Kde je kdo?“ honilo se nám hlavou během vychutnávání si pohledu na nedotčenou přírodu. Pravdou je, že turistů jsme za celých deset dní potkaly minimum. Vesměs to byli Američané, kteří pravděpodobně dali přednost fastfoodům, bez kterých se neobejde každá druhá vesnička, nebo některému z resortů.
My chtěly vidět víc.
Víc přírody.
Víc džungle.
Víc lokálního způsobu života.
Nejvyšší hora nám nestačila a zdevastované silnice nás nezastavily. Nejoblíbenějším místem jsme pasovaly El Yunque, do kterého jsme se s nadšením vracely. Jediný prales na území USA, na jehož vrcholky věčně zahalené mraky jsme měly výhled přímo z ubytování u místní rodiny. Ani on ale nezůstal ušetřený hurikánem Maria v roce 2017, který má na svědomí zničenou infrastrukturu. Vjezd do parku je nutné dopředu za malý poplatek rezervovat přes internet, spousta tras je zde však stále zavřených. My se vydaly na jeden z dostupných hiků, který vedl na vrch Los Picachos. Za nekonečné stoupání a prodírání se džunglí nám byl odměnou výhled až na město Luquillo a kýčovitě azurové moře.
Právě do Luquilla jsme ten den následně směřovaly. Chtěly jsme odměnu. A co je víc, než se koupat v průzračném Karibském moři a u toho srkat to největší mohito v našem životě? Správně, nic. Městečko je známé svými kioskos, které se táhnou podél pláže, a kromě drinků můžete ochutnat i místní speciality, mezi něž patří například rozmačkané banány nazývané mofongo.
Ale zpět do pralesa. Kromě hlavního vstupu a hiků nabízí El Yunque i další aktivity a zajímavá místa. Na samém začátku u městečka Naguabo se v úpatí hor nachází přírodní laguna Charco El Hippie, která se vlastně stala jedním míst, na němž se mi líbilo vůbec nejvíc. Džungle, obří kameny a vodopád, který uprostřed rozbouřené řeky vytvořil jezírko na koupání. A my tam byly téměř samy. Vyvolalo to ve mně hodně pocitů. Klid a radost z toho, že jsem mohla jenom tak být. Pryč od všeho.
Další možnosti, jak prales prozkoumat zase z jiné stránky, zprostředkovává Carabalí Rainforest Adventure Park. Vyrazit můžete třeba na čtyřkolky, my raději zvolily výhledy z koňského hřbetu. Já jsem do té doby nikdy na koni nejela a tuším, že Caramelo moji počáteční nervozitu vycítil, nicméně jsme se docela spřátelili a celou dvouhodinovou vyjížďku jsme zakončili poklusem.
K Portoriku kromě hlavního ostrova patří ještě několik menších ostrůvků – Mona, Vieques a Culebra.
Původně jsme jejich návštěvu chtěly vynechat, nakonec jsme ale přece jenom jeden den strávily na Culebře. Ta je proslavená svými plážemi, z nichž se Flamenco Beach řadí k těm nejkrásnějším na světě. Trajekt odjíždí z městečka Ceiba a dostat se k němu bylo obtížnější, než jsme si myslely. Portoriko má historickou návaznost na americkou armádu a přístav v Ceibě se nachází uprostřed tzv. Roosevelt Roads, tedy bývalé základny námořnictva USA. Jinými slovy, bludiště neoznačených nekonečných cest se spoustou zátaras nám dalo zabrat.
A samozřejmě jsme přijely pozdě.
Spoje na ostrůvky jsou vytížené a lístky se nedají koupit dopředu. Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Rozdělily jsme si role. Saša mě vyhodila u terminálu a vyrazila ještě o kilometr dál zaparkovat. Mým úkolem bylo zajistit trajekt. Už nevím, jestli jsem nasadila nejmilejší nebo nejutrápenější výraz který dovedu, každopádně jsem paní za přepážkou přesvědčila, aby mi prodala lístky pro rezidenty, kterých ještě pár zbývalo. Ještě že tak. Představa, že jdu za Sašou po té strastiplné jízdě s prázdnou, mě děsila.
A víte co? Nebyly to zdaleka jediné patálie, které nás ten den čekaly. Po dvouhodinové plavbě po rozbouřeném moři jsme dorazily na ostrov a nasedly do přistavené dodávky, která nás měla dopravit na onu Flamenco Beach. Po příjezdu k jejím branám jsme se ale dozvěděli, že nás na ni nepustí, jelikož je uzavřená právě kvůli velkým vlnám. Řidič nás tedy odvezl na druhý břeh na Tamarindo Beach. Pláž, na které pochodovali slepice a kohouti. Ano, čtete správě. To vám na fotkách při googlení slova Karibik neukážou. Drůbež nás ale nerozhodila. Saša vytáhla šnorchlovací vybavení a na střídačku jsme objevovaly podmořský svět.
Viděla jsem rejnoka!
Proslavené Flamenco Beach jsme se ale nechtěly vzdát, a tak jsme po pár hodinách vyrazily na misi s jasným cílem. Po necelé hodině pěšího pochodu jsme dorazily ke vstupní bráně, kde nám opět bez mrknutí oka oznámili, že je zavřeno. Vzápětí ale dodali, že pokud chceme, můžeme projít houštím opodál. A my samozřejmě chtěly. Že to stálo za to, asi dodávat nemusím. Pláž s nekonečným bílým pískem, palmami a azurovou průzračně čistou vodou. S minimem lidí. No a taky s tanky.
Prezident Roosevelt věnoval Culebru americkým mariňákům, kteří zde nacvičovali jak pozemní manévry, tak především bombardování. Po nepokojích místních obyvatel námořnictvo v roce 1975 Culebru opustilo, nicméně některé vybavení zanechali svému osudu. A jsou to právě tanky, které dodnes turistům připomínají historii jinak malebného ostrova.
Hlavním městem Portorika je San Juan.
Metropole s 300 tisíci obyvateli a několika tvářemi. Tou nejznámější je čtvrť Old San Juan plná barevných domečků, hipsterských podniků, skrytých zákoutí a na jejím cípu u rozbouřeného Atlantiku se hrdě tyčí citadela El Morro. V kontrastu k ní se na druhé straně na okraji čtvrti majestátně vyjímá Kapitol.
San Juan má však i moderní tvář. V hlavním městě se nachází vyhledávané resorty, z nichž některé najdete u vyhlášené pláže Isla Verde. My jsme sem zamířily s vidinou surfování. Skončily jsme v baru, kde jsme pár hodin jen tak seděly, srkaly mohito, hrály karty, sledovaly NHL a žily přítomným okamžikem. Nejzajímavější ale bylo sledovat ruch okolo. Americká zlatá mládež, jedna láhev šampaňského za druhou, vlastně jsem si na chvíli připadala jako ve filmu Spring Break.
Akorát já a Saša jsme do něj absolutně nezapadaly.
Jestli vám můžu dát jednu radu, vyhněte se v San Juanu řízení. O chaotické dopravní situaci se dočtete asi v každém průvodci a můžu potvrdit, že nelžou. I když jsem si to často přála. Pokud ale přeci jenom vyrazíte vstříc osudu jako my, doporučuju parkovací dům Multipiso Doña Fela. Lokálnějším zážitkem jsou autobusy, kterými jsme se nakonec poslední den taky svezly. Nevěřily jsme tomu. Na zastávce s nápisem Parada jsme však čekaly jen 10 minut a náš vůz směr letiště byl přistaven. Drobné za jízdu se platí u řidiče. Peníze se pokládají na tácek, takže si připravte přesnou sumu. A zastávky? Prostě jen doufáte, že jedete správným směrem a do cílové destinace dorazíte. Nám se to kupodivu povedlo.
Okrajové části San Juanu a přilehlá města patří rumu. Na Portoriku se nachází několik destilerek, z nichž nejznámější je jednoznačně Bacardi. Jelikož však profláklá turistická místa nejsou náš šálek kávy, vydaly jsme se raději do nejstarší výrobny na ostrově, haciendy Ron del Barrilito v Bayamónu. Maličká destilerka hnědého rumu, v níž se všechno od A do Z vyrábí ručně. Sklady s nekonečným množstvím dubových sudů, ve kterých se předtím uchovávala sherry. Sudy a rumy starší než já. A jeden z nich hraje speciální roli. Je to ten z roku 1942, jenž čeká na vyhlášení portorické nezávislosti. Až se tak stane, bude sud na náměstí otevřen a rum se vypije.
Portoričané jsou hrdý národ a jejich vlajku naleznete úplně všude.
Vyvěšenou na sloupech, nakreslenou na zdech, na molech, silnicích i na domech. Zkrátka všude. Co mě ale zarazilo bylo, že jsem několikrát tu stejnou vlajku viděla v černo-bílých barvách. Později jsem zjistila, že právě tato upravená verze je od roku 2016 symbolem touhy vymanění se ze spárů USA. V minulosti byl ostrov objevený Kryštofem Kolumbem španělskou kolonií a po prohrané válce nad ním na konci 19. století získalo moc USA. V roce 1952 se Portoriko oficiálně stalo volně přidruženým státem USA, přesto si do dnes velké množství obyvatel přeje zažít pocit svobody. V žalostné ekonomické situaci ostrova si to lze aktuálně však jen stěží představit. Ale pokud by se tak někdy stalo, je jasné, že ta nejlepší oslavná party bude v Bayamónu.
„Musím se narepelentovat,“ zněla mnou nejčastěji pronášená věta.
Ani Portoriku se nevyhýbají nemoci přenášené tropickými komáry a já měla horečku dengue perfektně nastudovanou. Ve zjišťování informací jsem došla až tak daleko, že jsem věděla, že v oblasti, kde jsme bydlely, je několik aktuálních případů. A tak byl repelent můj nejlepší kamarád. Přesto jsem jednou zapomněla. Zapomněla jsem přesně v ten moment, kdy jsme se v dešti vydaly objevovat přírodní rezervaci v Humacau plnou lagun a hustého pralesu. Jo, líheň komárů. A počet štípanců tomu odpovídal. Horečka dengue se nám naštěstí vyhla, pečlivě jsem se ale v potenciální inkubační době kontrolovala i po návratu domů.
A pokud budete v Humacau, zamiřte i na nedalekou Tropical Beach. Místní ji mají rádi, nicméně k ní jezdí autem, zaparkují pod palmami u cesty a tím to končí. To je jejich esence výrazu „jít na pláž“. Takže reálně tu pláž budete mít sami pro sebe a i kdyby někdo vybočil z řady, rozhodně se nepůjde koupat do moře. Přitom bylo skvělé a dokonce jsme v něm viděly želvu!
Trvalo mi pár týdnů, než jsem celý zážitek z americké kolonie jménem Portoriko vstřebala.
Vlastně se mi to ještě nikdy nestalo, že bych přiletěla domů a byla z cestování takhle vyčerpaná. V kontextu uplynulých událostí a nekompromisního osudu ostrova to ale byly malichernosti. A já bych si fakt přála, aby ostrov omývaný Atlantským oceánem a Karibským mořem přírodní rozmary přestaly sužovat.
Portoričané by si to zasloužili.
1 komentář