Jenom s batohem jsem do té doby takhle daleko necestovala. Vždycky mě to ale lákalo, a nakonec volba padla na Norsko. Čtyři dny, přesuny letadlem i vlakem, dost punkovní plán. Ty mám samozřejmě nejraděj, ale kufr nebo jakékoliv další zavazadlo by nás dost omezovalo.
Jediná taška navíc byla ta s jídlem.
Nelis nám totiž s sebou připravila menu pro desetičlennou rodinu na týden.
A kam přesně jsme mířili? Oslo i Bergen jsem měla na bucket listu až příliš dlouho a ta města si zasloužila, aby byla odškrtnuta. Oslo je hlavní metropole a Bergen? Kygův hometown. Hudba tohoto skandinávského interpreta pro mě znamená hodně. Nese s sebou nevyřčenou auru toho, že všechno bude zase dobrý. Navíc je město na severu a obklopené fjordy, které jsme při návštěvě Norska taky vynechat nechtěli.
První na řadě ale nebyla příroda, nýbrž architektura.
Ta moderní. Ta mě totiž neskutečně baví.
Po příletu jsme nezamířili nikam jinam než k budově opery. Stavba z roku 2008, která se stala dominantou města. Beton a sklo. Šikmé linie a procházky po střeše. Sluníčko na tváři a zen v duši.
Hned za operou se vyjímá Munch Museum. „Tady všichni chodí tak pomalu,“ pronesla Nelis po cestě k němu. A měla pravdu. Norové nejsou zvyklí spěchat. Žádný shon, žádné řinčení tramvají a troubení nevrlých řidičů. Naopak. Ve svých Teslách zastavují už několik metrů před přechodem a za naši návštěvu se ani jednou nestalo, že by nám byť jediné auto nedalo přednost. Ať už v Oslu, v Bergenu, nebo na venkově.
Naším cílem byl bar v nejvyšším patře muzea, lákal nás výhled na široké okolí. A taky jsme si chtěli dát pivo. To jsme ještě netušili, že se z něj stane nejdražší pivo v našem životě. Ale o tom to je, ne? Síla okamžiku. Obecně však v Norsku panují striktní zákony omezující prodej i konzumaci alkoholu, a tak například po osmé večer už z obchodu vyjdete s prázdnou.
Navíc jsme odtud dohlédli až na Holmenkollen, který byl povinnou zastávkou. Rezidenční předměstí. Ikonický skokanský můstek. Mekka norského biatlonu. Johannes a Tarjei Bø tam bohužel nebyli, ale biatlonový trénink probíhal, a to mi ke štěstí stačilo. Navíc odtud máte celé hlavní město i jeho okolí jako na dlani.
Večer jsme se potkali s kamarádem, který v Oslu už pár let žije. A ten nám prozradil, že jsme jeli načerno. Na Holmenkollen se z centra sice dostanete pohodlně tramvají, ale zastávka je mimo základní zóny. Prý jsou ale norští revizoři milí.
My je naštěstí nepotkali.
Ani v Oslu, ani v Bergenu. Tam naše pokusy o nákup lístků na tramvaj skončily neúspěšně, a ještě jsme při tom zvládli zavolat emergency. Ten zvuk sirény slyším do teď. Neptejte se na podrobnosti.
Hodinový přelet do druhého největšího norského města nás čekal hned následující ráno. Sotva jsme nabrali výšku, už jsme zase klesali.
Bergen? Bergen.
První den nás přivítal typickým deštěm, položka „Zmoknout v nejupršenějším městě Evropy“ byla tudíž rychle na bucket listu odškrtnuta. Posilnili jsme se tradičním skořicovým šnekem skillingsboller a v tom největším lijáku jsme se vydali na průzkum malebných uliček s cílem najít Walk of Fame se sportovci, hudebníky a dalšími významnými místními rodáky. Já hledala dvě jména. Kygo a Alan Walker. Ačkoliv jde jen o dlaždice se jménem, mělo to pro mě určitý symbolický význam.
Pak už se počasí umoudřilo a my zamířili objevovat přístav a nejstarší čtvrť Bryggen. Padesát osm velkých barevných dřevěných domů a ulice Bugarden, jež snadno zaměníte s Příčnou ulicí z Harryho Pottera.
Stejně jako já měla must see položku Walk of Fame, Martin se chtěl okoupat v Severním moři. Obešli jsme proto přístav až na jeden z jeho cípů a našli park, jehož součástí byla vyhlídka s molem, která ke koupání přímo vybízela.
Jen kdyby bylo třeba o 15 stupňů víc.
Martin si dal několikaminutové otužování, které zakončil plaváním. Já si zvládla namočit nohy po kotníky. A Nelis? Ta to vše kontrolovala s dostatečným odstupem ze břehu.
Tenhle kontakt s přírodou nám ale nestačil. Co by to bylo za trip do Norska bez pořádného hiku. Volba po dvou pivech a noční strategické poradě padla na nedalekou horu Hananipa.
Vlakem jsme po dvaceti minutách cesty dojeli do vesničky Trengereid. Po pár kilometrech stoupání do prudkých serpentin se silnice změnila ve vyšlapanou pěšinku a my se ocitli v jiném světě. Z lesů stoupala mlha, sem tam žlutá nebo červená chatka a zanedlouho jsme dorazili k jezeru Skulstadvatnet. Tam po chvilce mlha ustoupila a mohli jsme si dosyta užít výhled. Po svačině jsme se vydali dál. Cesta se však radikálně proměnila.
A přišel fail.
Což mě moc nepřekvapuje, to už je naprostá součást mých veškerých výletů za hranice České republiky. Mokro z předchozích dnů pro nás přichystalo bažinu, kterou nešlo nijak obejít. Za sebou už jsme ale měli neplánované brodění řeky a ani tohle nás nezastavilo. Zanedlouho jsme si užívali pohled na Sørfjorden vinoucí se od východu na západ.
Mission completed!
A taky jsme teda přemýšleli, jestli naše boty rovnou vyhodíme, nebo je půjde nějak zachránit a vyčistit.
Po návratu do Bergenu jsme ještě chtěli vyjet lanovkou na vrchol Ulriken, už se ale začínalo stmívat a my byli unavení a hladoví. Takže jsme místo toho vyrazili do mekáče, kde jsme nakonec zůstali pár hodin a já mezitím ještě stihla napsat a poslat pohledy.
Večer už jsme zamířili na nádraží vyzvednout si z lockerů všechny věci, které jsme si tam při odjezdu na túru nechali a nastal čas boardingu do dálkového vlaku, jenž nás měl přes noc převézt zpět do Osla, odkud jsme letěli domů.
Hodně velký throwback na Transsibiřskou magistrálu.
Na obou železnicích jezdí milí průvodčí v uniformách, úroveň vlaků je ale lehce rozdílná. Tuhle norskou cestu bych si ještě někdy chtěla dát i za světla. Bergensbanen je totiž proslulá svými dechberoucími sceneriemi.
Mít jenom batoh bylo osvobozující.
To, co člověk na cestách potřebuje, jsou hlavně nehmotné věci. Dobrá nálada. Skvělá společnost. Otevřenost vůči ostatním. Jasně, kdybych na fotkách neměla tři dny stejný svetr by asi bylo fajn, ale who cares. Mít svých pět švestek v jednom malém báglu a o nic se nestarat byl pocit k nezaplacení.
Tak zase někdy.
Hodně brzo.