Takhle moc jsem se už dlouho nikam netěšila. Lístky jsme měli koupené rok, vstupenky na následující Velkou cenu Maďarska jdou totiž do prodeje hned po ukončení daného ročníku. Můj countdown 353 dní tak začal 2. srpna 2022. A pak to konečně přišlo. Tyhle věty a odstavce jsem původně vůbec neměla v plánu psát. Pár lidí je ale chtělo, takže here we go.
Tři dny. Porsche Super Cup, F3, F2 a samotná F1 – bez sprintu jsou to tři otevřené tréninky, kvalda a závod. Kroužení dokola. Znovu a znovu a znovu. Do toho program na stagi, kde se vystřídali téměř všichni piloti i někteří šéfové týmů. Fanzóna. Přes 300 tisíc lidí v areálu. Nekonečné fronty a úmorné vedro. Pro někoho noční můra, pro mě jeden z nejlepších víkendů so far.
Měli jsme štěstí. Přičítám to tomu, že s námi byl Tadeáš. Kluk štěstěny. Vybrali jsme si tribunu Silver 3 s výhledem na poslední zatáčku, cílovou rovinku i start. A dostali jsme hned první řadu, v níž si mě během projížďky pilotů všiml Lando a zamával mi! Umřela jsem. Místa jsou přiřazována náhodně až když se závod začne blížit. Ale co bylo ještě víc – před touto zastávkou se na grid vrátil Daniel Ricciardo. Honey Badger je zpět! I když jezdí v traktoru.
Bude to znít možná vtipně, ale sledovat F1 naživo je podobné, jako sledovat naživo biatlon. Jste u daného místa na trati, se zbytkem dění musíte spoléhat na velkoplošné obrazovky a často ještě máte v ruce mobil, kde dohledáváte doplňující informace. Tady konkrétně nebyla například přes hluk slyšet rádia jezdců.
Co ale nešlo přehlédnou byl fakt, že je Max Verstappen úplně jinde. A použiju zde další příměr s biatlonem. Tam si jede Johannes Thingnes Bø taky svoji vlastní ligu a je o parník odskočený. Zbytek tak musí doufat ve velké zaváhání favorita a většinu času bojuje „jen“ o druhé a třetí místo. A v reálu je ten rozdíl znát mnohem markantněji než v televizi. Max s každým kolem nabíral neuvěřitelný náskok, a to ani nejel na 100 %. Ta půlminutová díra, než se do cíle vřítil druhý Lando Norris, působila jako věčnost. Taková je ale realita. Spokojit se s tím, že jste best of the rest.
Hungaroring si tak dal banger v podobě nizozemské hymny, Lando rozbil Maxovi trofej a udělal firmě na ty cibuláče reklamu k nezaplacení, jeden z návštěvníků chtěl na trati ukrást DRS značku a pak už mohla jít Orange Army naplno slavit.
Fanoušci současného nejlepšího jezdce jsou kapitola sama pro sebe. Naše tribuna se nacházela hned vedle sekce Red Bullu a i my jsme byli v obležení oranžové kam až oko dohlédlo. Sama mám Maxe ráda, takže proti nim nejsem vysazená kvůli pilotovi. „Max, Max, Max, Super, Max, Max,“ jsem si s nimi zazpívala, vlastně bych asi dokázala pochopit i ty dýmovnice. Ale to, že některým absolutně chyběla ohleduplnost, to mě štvalo hodně.
Mnohem zajímavější než samotný závod pro mě osobně ale byla kvalifikace. Nový systém s pneumatikami, napínavé souboje a nečekaná překvapení. Checo to tentokrát dotáhl až do Q1, do bariér to pro jistotu nabořil už den předtím v prvním kole prvního tréninku. George vypadl v Q3 a Lewis bral pole position. „Král je zpět,“ pronesl pyšně Tade. Akorát že jen na chvilku. A Čou? Ten se senzačně dostal na pátou pozici, aby pak v prvních metrech závodu bowlingově odstřelil Alpiny. Sedět tam v tričku Pierra Gaslyho tak byla trošku pain.
Co se ale obešlo bez bolesti, byl závod F2. „Wohooou,“ ozývalo se pokaždé, když projel kolem Roman Staněk, a ještě mnohonásobně víc, když předjížděl. Byl jeden z mála pilotů nižší soutěže, kteří měli v publiku podporu. A že byli Češi a Slováci slyšet nejvíc.
My patřili k nim.
Celkově jsme tvořili devítičlennou výpravu, bydleli v Airbnb domě v přilehlém městečku a nejpohodlnější cesta k Hungaroringu pro nás byla auty. V sobotu brzy ráno jsme to ale měli logisticky náročnější a museli si poradit jinak. „Pojedeme Boltem,“ zavelela Helča. „Tak jo,“ souhlasila jsem. Bolt má s Hungaroringem oficiální spolupráci – to znamená, že se na dálnici vyhnete všem kolonám, protože vás taxík protáhne lajnou pro VIP, média a paddock. A vysadí vás hned u tohohle vstupu. A jelikož už to tam ožívalo, zůstaly jsme. Metr od všeho. Mohly jsme zrecenzovat auta pilotů, Yuki a Lewis nám zamávali, tým Mercedesu si jel párty na song Barbie Girl, Charles málem přejel šíleného fanouška a tak. Slušný start dne.
Závěr už tak hvězdný nebyl. Zbytek posádky v průběhu dne dorazil a stejně jako v pátek parkoval na některém z přilehlých neplacených parkovišť na poli. Vyjížděli jsme odtud dvě hodiny. Organizace nula, místy totální anarchie, v níž si lidé krátili čas válením balíků. V neděli už jsme byli prozíravější a Loyd dostal spásný nápad – zaparkovat sice na placeném parkovišti a dál, ale pořád úplně v pohodě v docházkové vzdálenosti a vyhnout se tak všem kolonám. Pryč jsme byli do pěti minut.
Pár let byl můj sen rozhovor s Johannesem. Letos v březnu jsem si ho splnila.
A Lando is the new Johannes.
Dreaming big, já vím. Ale bez toho by byl život nuda.
A při nejhorším je tady pořád možnost prodat ledvinu a ten paddock ticket si koupit.
Nebo se přidat k mechanikům Ferrari. I přes to, že komentátor ve fanzóně hlásal: „Team Studlov has a problem with the gun,“ jsme měli rychlejší pit stop než oni.
Tak čau F1, vidíme se v Monaku.