Když Dārta napsala, že budou mít v Lotyšsku státní svátek na počest bronzu z hokejového šampionátu, nechtělo se mi tomu věřit. „Úlet,“ honilo se mi hlavou, když jsem o den později sledovala slavnostní přivítání hráčů v centru Rigy. Na druhou stranu ale obyvatelé tohoto pobaltského státu zřejmě umí žít život a hned vzápětí je čekaly oslavy letního slunovratu. Letět tam a zažít je na vlastní kůži byl random nápad. Hodilo se mi to? Absolutně ne. Ale nezastavilo mě to.
Letní slunovrat je lotyšský největší svátek. Dva dny – Līgo a Jāņi – během nichž se svět na chvilku zastaví a všichni zcela odhalí svoji folklórní duši. Līgo připadá na 23. června, kdy slunce zapadá o půlnoci a vychází o pár hodin později kolem 4:30. Nejkratší noc v roce, během níž není ani na okamžik úplná tma a jejímž symbolem se stala vatra a věnečky na hlavách. Jāņi se pak slaví o den později.
Ačkoliv jsme přiletěly do Rigy, na oslavy jsme se vydaly na venkov. Po cestě jsme se stavily v našem oblíbeném Alko Outletu pro piva, nakoupily typické pečivo a sýr, na louce nasbíraly květiny a o hodinu později jsem už parkovala u domu Dārtiných kamarádů poblíž Kekavy.
Cestovat do země, kde máte místního kamaráda, je nepopsatelné. Najednou všechno vnímáte z úplně jiné perspektivy. Jasně, vygooglit si můžete kdykoliv cokoliv, ale když vám někdo neustále dává informace a danou situaci do kontextu, je to zkrátka úplně o něčem jiném.
Dostaly jsme s Kamčou tedy solidní brief.
Nejdříve musíme připravit jídlo a kluci hranici. Pak přišlo na řadu vití věnečků. Kolem půlnoci přišli lidé ze sousedství v krojích a podle tradice jim musel „pán domu“ předat sýr a pečivo. Následoval společný tanec kolem ohně. „Když jsem viděl vaše výrazy při vysvětlování kroků, trochu jsem se bál,“ komentoval na náš účet později Edzus. Možná to bylo tím, že je vysvětlovali lotyšsky. Ale nebylo to nic, co by pro nás s Kamčou po pár kouscích piva Lāčplēsis znamenalo překážku.
Ve mně však po celou dobu přetrvávaly dvě hlavní emoce. Fascinace a vděčnost. Nic podobného jsem do té doby nezažila. Jen příroda, přítomný okamžik a radost z toho, že tam můžeme být a společně tohle prožít. Já, jedna z mých nejbližších kamarádek a nespočet Lotyšů, kteří nás okamžitě vzali za své. I přesto, že jsou jako národ velmi introvertní.
So am I.
Ale fungovalo to. Společnou řeč jsme našli hned. S Aivarsem se dokonce za dva týdny uvidíme na závodech F1.
Co se týká hudby, tak svátky mají svoje vlastní songy, které v tomhle období hrají na každém kroku. Po hodině poslouchání se mi vryly do paměti tak, že kdykoliv přestaly hrát, nebo jsem je neslyšela, cítila jsem se nesvá. Ano, už je mám klasicky ve svém bizár playlistu.
Během Līga se na kutě nechodí. Hráli jsme volejbal, beer pong na solárním panelu, koupali se v rybníce. Čekali na východ slunce. Mělo to své kouzlo. Já si například pohmoždila ruku.
O den později pak přišla na řadu věhlasná chladná polévka Aukstā zupa. Nevěřila jsem jí. Vlastně mě docela děsila a zkoušet jsem ji vůbec nechtěla. Ale budu upřímná, odsoudila jsem ji neoprávněně a ve výsledku mi docela chutnala.
Jāņi jsme pak s Kamčou a Dārtou ukončily ve městečku Jūrmala. Proslulý rekreační a lázeňský resort z dob sovětské nadvlády v těsné blízkosti Rigy. V Baltském moři jsem se dosud nekoupala, na švédském ostrůvku Sandhamn jsem se nedostala dál než po kotníky. Tady to ale šlo. A kdybych nemusela domů, plavu tam ještě teď.
Na pláži jsme pak počkaly až do západu slunce. Nesnáze nastaly ve chvíli, kdy nás přepadl hlad a všechno už bylo zavřené. Až na mekáč. Klasická záchrana. Ani bych to tady nezmiňovala, kdyby mi kluk od vedlejšího stolu nedonesl krabičku s burgerem, v níž jsem po otevření kromě pokrmu našla pozvánku na rande. Hodně originální pokus.
V Lotyšsku kromě McDonald‘s často najdete také pobočky finského Hesburgeru. Ten jsme samozřejmě zkusily taky, za mě ale nic moc. Pokud budete Rize, potažmo Lotyšsku, doporučuju řetězec restaurací Lido. Vyberete si, po čem toužíte, a hlavně zkusíte pravou lotyšskou kuchyni.
Že budu mít v hlavním městě často pocit, jako bych byla v Rusku nebo Polsku, jsem fakt nečekala.
Dává to smysl, stejně mě to ale překvapilo. V některých čtvrtích ve mně dřevěné domky evokovaly sibiřský Irkutsk, v dalších jsem si zase připadala jako v některém z polských měst. „Don‘t say it,“ reagovala na tyhle moje myšlenky ublíženě Dārta. Lotyši k Rusku chovají hodně negativní vztah.
Riga je maličká, dá se projít pěšky a my jsme se často řídily větou: Go with the flow. Chillovaly jsme na Skeitparks, daly si okružní jízdu lodí kolem radiotelevizní věže – třetí nejvyšší stavby v Evropě. Prošly jsme se parkem Bastejkalna, nevynechaly jsme čtvrť s art nouveau architekturou ani Central Market.
Staré město – Vecrīga – je tvořeno útulnými uličkami plných kostelů a katedrál, historických domků, ale také fancy podniků. Vždy jsme se ale nakonec ocitly u Pomníku svobody, který svou velkolepostí nejde při toulkách minout. Navíc se nachází v srdci města a celé náměstí dýchá svojí vlastní impozantní atmosférou. A pokud si dáváte s někým sraz, nedaleké hodiny Laima jsou něco jako u nás kůň na Václaváku.
Kde to ale mělo nejlepší vibe, byl večerní Tallinas ielas kvartāls. Další výhoda lokální kamarádky. Ukáže vám místa, o kterých se v žádných průvodních nedočtete. Undergroundový hangár, v němž vás přivítají Teletubbies. Tady taky přišlo další překvapení – tvrdý alkohol by mohli Lotyši pít místo vody. Jejich Black Balsam s příchutí černého rybízu je ale fakt dobrý, to se musí nechat.
Paldies, Latvija.
Říkat ano na věci, po kterých ve skrytu duše toužíte, se vyplatí.
Vždycky.
1 komentář