Když jsme na gymplu přecházeli z kvarty do kvinty, museli jsme psát ročníkovou práci. Moje téma znělo „Modern architecture in London“.
Ze zvědavosti jsem tu práci na starém disku vyhrabala. Její forma a obsah tak nějak odpovídá tomu, že mi bylo čtrnáct a psal se rok 2013. Sirem Normanem Fosterem a jeho architektonickými díly jsem ale byla fascinovaná už tehdy.
Přetrvává to do dnes. A nápad vrátit se do Londýna po devíti letech, a zase tam pár dní kombinaci historických budov s těmi moderními obdivovat, se mi líbil čím dál tím víc.
Ale nebudu lhát, umocněné to bylo tím, že jsme tenhle trip spojily s koncerty Nialla Horana. Celkově z toho nakonec byla lehce crazy tour po téměř celé UK.
Ze severu na jih.
Aberdeen. Edinburgh. Glasgow. Manchester. Liverpool. Londýn.
Vlastně nebýt Nialla, do Aberdeenu bych v nejbližší době nezamířila. A byla by to škoda. Jde o obyčejné, trošku nudné a ospalé město, kde jsou cihlové baráčky postavené jeden vedle druhého, ulici vedle ulice. Ale mají tam Soul – bar v budově bývalého kostela Langstane Kirk. „Tady chodí do kostela na party? To je úlet,“ podivovaly jsme se s Kristý, když jsme tuhle scénu měly před očima poprvé.
Tak obecně mi Aberdeen dal do života několik zajímavých věcí. Tou první je deep fried Mars bar. Specialita, kterou si už nikdy v životě nedám. Dalším objevem byla obsese Skotů jeleny. V pokoji, ve kterém jsme spaly, na nás z obrazů zírali rovnou čtyři.
Jo a vlastně ještě něco. „My z toho hodinového posunu asi máme jet lag,“ říkala jsem Kristý, když jsme se probudily v šest ráno. A tak jsme toho využily a vyrazily na nedaleký Dunnottar Castle. Hrad na útesu, který nás atmosférou fakt dostal.
„Tady ani ten hnůj nesmrdí a vypadá líp,“ vtipkovaly jsme po cestě. Ale tak nějak to byla pravda. Skotská příroda je úplně jinde. Ticho a klid. Krávy a ovce. Vše v nesmyslně sytých barvách. Ale musím podotknout, že jsme měly štěstí na počasí. Koupání v Severním moři totiž na mé bingo card opravdu nebylo.
Od Aberdeenu jsem neměla žádná očekávání a stejně tomu bylo i v případě Edinburghu. Nevím proč. Od spousty lidí jsem přitom z vyprávění věděla, jak moc se jim tady líbilo.
Ten wow efekt se dostavil i u nás.
Už dlouho mě nějaké město takhle neokouzlilo. Kdybych mohla, procházím se v těch uličkách lemovaných cihlovými domy za zvuku dud ještě teď. A v ruce by mi nechyběla nejlepší káva z The Milkman.
Trochu mě mrzí, že jsme nestihly pořádnou tour de Harry Potter místa, ale aspoň mám o důvod víc se někdy vrátit.
Vždycky to ale sluníčkové nebylo. „Tak asi jdeme na pivo,“ znělo naše klasické řešení téměř všech nemilých situací. Tentokrát jsme se nacházely v Glasgow a po Edinburghu a Aberdeenu nás tohle město absolutně nezaujalo. Skotský Belhaven Best nám ale taky moc nechutnal, takže jsme nakonec oblekly výbavu z Primarku, kterou jsme si byly předtím nakoupit – já zimní čepici a Kristý tričko s dlouhým rukávem – a vydaly se k University of Glasgow.
Kdo by to byl řekl, že ve Skotsku může být taky zima, že.
Sychravé počasí ale atmosféru v kampusu univerzity jenom umocnilo a já si celou dobu připadala jako v Bradavicích.
V upršeném rozmaru nás přivítal i Manchester. A knihovna, kam jsme se chtěly podívat, měla zrovna zavřeno. Přiučily jsme se tak aspoň o všudypřítomném místím symbolu. V průběhu průmyslové revoluce hrál Manchester v Anglii prim a ruch v továrnách prý připomínal včelí úly. Včely navíc symbolizují pospolitost, pracovitost a disciplínu. A tak sami sebe obyvatelé této metropole vnímají.
Den jsme si tam rozjasnily brunchem v kavárně Green Lab, což pro nás byl docela vodvaz. Jednalo se o jeden ze dvou momentů z celého tripu, kdy jsme neměly k jídlu meal deal.
Meal deal = tříchodové menu z Tesca za 4 libry.
Můžete si vybrat hlavní jídlo (sandwich, salát, těstoviny apod.), snack (ovoce, hummus s falafelem, brambůrky apod.) a pití (kafe z Costy, smoothie, Coca-Cola apod.). S Club Card navíc máte ještě slevu. A obdobně to funguje i v Sainsbury‘s.
Mohl by to prosím někdo zavést i v Česku? Myslím, že by nás to ocenilo víc. V UK si na tom ujíždí fakt všichni. V čase oběda opustí kanceláře, jdou si koupit meal deal a společně pak obědvají v parcích.
Znovu usmířené bratry a místní hudební legendy Oasis jsme ale v parku na obědě ani v ulicích Manchesteru nepotkaly.
Šanci jsme daly i Liverpoolu. Jak můžou být dvě města vzdálená od sebe jen 55 km tak moc rozdílná, mě nepřestávalo udivovat.
Stihly jsme jenom rychlou procházku centrem a okolo přístavu, kde mi chtěl racek ukrást falafel (z meal dealu ofc), ale i tak se mi tam neskutečně líbilo. Vlastně asi ani nedokážu popsat, čím to bylo.
Možná architekturou.
Všechny stavby jsem si ale stejně nejvíc užívala v Londýně. Z 8 Bishopsgate jsme měly celé britské hlavní město jako na dlani.
A když jsme se vydaly jednotlivé budovy obdivovat z blízka, tak to opravdu stálo za to. „V Londýně jsou všude cyklostezky, to bude v pohodě,“ líčila mi sebevědomě Kristý. No jasně. Po cyklostezce jsme jely asi tak pět minut podél Temže. Pak cyklopruhy zmizely a nám nezbylo nic jiného, než se začít protloukat silničním provozem.
Já jsem měla jakožto zdatnější cyklista a zkušenější řidič udávat směr a Kristý jela za mnou a mentálně mě podporovala a povzbuzovala.
Co na tom, že výjezd z kruháče u Buckingham Palace jsme zvládly až na třetí pokus. Občas jsme se ocitly v odbočovacím pruhu, i když jsme chtěly jet rovně. Někdy jsem taky aplikovala taktiku pozorování cyklistů před námi. Následovat je do zákazu odbočení jsem ale úplně nemusela.
To všechno by ještě šlo. Ale v moment, kdy jsme se ocitly na Trafalgar Square, I lost it. „Tak na tohle už nemám. Dál jdeme pěšky,“ zavelela jsem.
Ale abych Kristý úplně nekřivdila, cyklisti jsou v Londýně fakt běžní, město tomu částečně přizpůsobené je. Ale na to, abych tam jezdila mezi doubledeckerama, random přejížděla z pruhu do pruhu a kličkovala mezi auty, a to všechno ještě bez přilby a nalevo, bych potřebovala pár týdnů aklimatizace a tréninku.
Tím, že jsem v Londýně nebyla poprvé a Kristý ho navíc moc dobře zná z Erasmu, jsme se dost často jen tak ztrácely v částech a uličkách mimo centrum. Prošly jsme si park Hampstead Heath, užily si západ sluníčka na Primrose Hill, v Camdenu obdivovaly každou blbost a v Notting Hill jsem vykoupila knihkupectví.
Já se do měst, kde už jsem byla, moc často nevracím.
Pokud to teda není Berlín, Vídeň nebo Budapešť. Ty už znám jako své boty a návraty tam tolik nevnímám.
Až v Londýně mi najednou došlo, jak moc je to fajn.
Protože vrátit se někam, kde to máte rádi, je jako setkání s kamarádem, kterého jste dlouho neviděli.
A najednou ke starým vzpomínkám můžete přidat nové.
Takže jsme tuto myšlenku vzaly ještě víc za své a z Londýna zamířily rovnou do našeho oblíbeného Mnichova na dvoudenní fesťák.
I když Kristý málem neodletěla. Lehce se minula s rozměry příručního zavazadla a myslela si, že jí pokutu prominou, když s ledovým klidem zahlásí „I don’t have money.“ No, pohrůžka policií zabrala rychle.