Představte si situaci: stojíte v paddocku před týmovou vilou McLarenu, Lando Norris je uvnitř, směje se na vás a navíc vám i mává.
Tímhle vás nevítám v delululandu. To se doopravdy stalo.
Velká cena Monaka je ustřelená do vesmíru.
V F1 kalendáři je často označovaná za nejpompéznější a nejdražší zastávku. Paradoxně se ale téměř všude dostanete i bez lístku. Monoposty i samotní piloti jsou až nesmyslně blízko.
Třeba domácí Charles jezdí na trať na kole. Toho jsme sice nepotkaly, ale ve městě jsme narazily na jeho bráchu Arthura. Milý kluk.
Na tribuně L navíc vidíte veškeré dění v garážích. Piloti, mechanici, inženýři, přítelkyně, zkrátka všichni, jsou hned vedle vás. A let’s just say, že McLaren má v týmu vedle nejlepšího line-upu na gridu taky nejlepší zaměstnance. Když mě v Landově kšiltovce viděla Sophie, dala mi na památku ještě jednu – limitku, kterou měli vyrobenou právě pro Monako.
Ralph mě zase chtěl varovat před rozmarem počasí. „V 16 hodin začne pršet,“ psal mi. „Tak to ani náhodou, vždyť na nebi není ani mráček,“ odepisovala jsem mu obratem. No, měl pravdu. Jejich radary se nemýlí a počasí je tam v květnu fakt nevyzpytatelné. Z sanšajnu se stane dvacetiminutová průtrž mračen jak nic.
V pátek to tak dramatické naštěstí nebylo. Všechno jsme si ale vybraly den předtím. Krátce po našem příletu do Nice se spustil totální přívalový slejvák. Promoklo nám úplně všechno. Silnice i chodníky se v mžiku proměnily v řeku. Deštník byl úplně k ničemu. V botách rybník a v batohu ani jeden kus oblečení suchý.
Nás ale přece nic nerozhodí, že. Jsme na Velké ceně Monaka baby.
Takže jsme zavařily na ubytování fén a já si ještě v mezičase stihla udělat v botách díry, protože se mi na topení roztopilo lepidlo kolem podrážky. Nevadí. I s takovou obuví mě pustili do casina.
Druhý nejmenší stát na světě má punc něčeho speciálního i bez samotné velké ceny. Tyhle dny ale byla ve vzduchu cítit i špetka vzrušení. V ulicích a na tribunách to vřelo.
Přesto nastaly dva momenty, kdy celá země na chvíli ztichla.
Poprvé při nehodě Checa a Haasů. Na obrazovkách jsme totiž nejdříve viděli jen hrozivý pohled na vrak monopostu mexického jezdce. Pak režie udělala střih a následovaly nekonečně dlouhé minuty, kdy jsme nevěděli, co se stalo a zda jsou piloti v pořádku. Všichni byli vystrašení a nervózní.
A podruhé? To bylo v posledním kole, když italský komentátor Carlo Vanizi hlásil: „La piscina. L’uscita. L’ultima volta. La Rascasse in salita. A casa tua Charles. A casa tua Charles. A casa tua Charles. A casa tua Charles.“ Pak už začaly troubit jachty, propukla totální euforie a při jeho dalším komentáři už spousta fanoušků utírala slzy. „Charles Leclerc vince il Gran Premio di Monaco per la prima volta in carriera. Che weekend. Che emozione. Predestinato un tempo adesso è qua.“
Charles prolomil domácí kletbu a vyhrál.
A stejně jako při triumfu Landa v Miami, v ten moment nebyl na gridu ani mimo něj nikdo, kdo by mu to nepřál.
„Monako dneska spadne,“ komentovala Helča. Jak by taky ne. „Tonight I’m going to party like an animal,“ líčil v pozávodním rozhovoru své plány Charles. Podobně to viděli všichni fanoušci i obyvatelé jeho rodné země.
Přesně kvůli tomu mám sport z pohledu fanouška ráda. Ty příběhy a emoce s nimi spojené nikde jinde nenajdete.
Přišla jsem ale kvůli tomu o další velký příběh. Vítězství Česka na domácím hokejovém šampionátu.
Mrzí mě to? Samozřejmě. Měla jsem lístek na čtvrtfinále a že o závěr šampionátu přijdu mi bylo líto už když jsem ho prodávala. A to jsem si tehdy myslela, že pro nás konec bude právě to čtvrtfinále. Tímto se tedy veřejně omlouvám všem kamarádům, kterým jsem tvrdila, že medaili v žádném případě mít nebudeme.
Kdybych mohla, změnila bych to teď zpětně a zůstala doma? V žádném případě.
Troufnu si říct, že ta elektrizující atmosféra mohla být dost srovnatelná. Tak jak tak slavila celá země.
V Monaku to žilo celý závodní týden. Den co den se večer po otevření tratě rozbalily bary a stage u garáží a party mohla začít. A když vám řeknu, že tohle chcete zažít, tak I really mean it. O privátních akcích na jachtách ani nemluvím.
Věřte mi, že během závodního víkendu je na těch 208 hektarech možné zažít úplně všechno.
U mě si jako bonus k formulkovému cirkusu nadobro vyžehlil lehký vroubek Louis. Fotograf Martina Garrixe, kvůli kterému jsem v září na Ibize přišla o video z Animals. Thx, you and Nassim made our day.
„Toto bol masaker psycho vyyylet,“ psal Helči v pondělí jeden oblíbený komentátor.
Byl.
A o tom to je.
Jak stojí na obrubníku naproti mému vzkazu – life is now.