Na Bali jsme chtěly letět už na Silvestra. Měly jsme lístky na New Year‘s Eve show Martina Garrixe. Akorát jsme si to rozmyslely a zvolily tehdy raději Srí Lanku.
Nakonec to přece jen ještě ve stejném roce vyšlo.
Do itineráře jsme ale navíc přihodily další tři indonéské ostrovy. Takže nám jich při příštím výletu zbývá už jenom 17 504.
Každý z nich totiž podle mě stojí za návštěvu. A pokaždé to bude úplně jiný zážitek.
Minimálně na Bali, Nusa Penidě, Gili Trawangan i Gili Meno tomu tak bylo.
Už před odletem jsme se dohodly, že zkusíme nejvytíženější turistická místa z větší části vynechat.
Viděly jsme dost videí o tom, jaká realita za vznikem všech klasických instafotek stojí a davům jsme se chtěly vyhnout. Nešlo to ale vždycky. Třeba taková zastávka u vodopádu Kanto Lampo byla fakt tragikomická.
Někdy se nám to ale podařilo vychytat. „Jděte tam až v šest večer, hodinu před zavíračkou,“ radil nám Australan Charns, když se dozvěděl, že se chystáme do chrámu Pura Tirta Empul.
Jde o jedno z nejposvátnějších hinduistických míst na Bali. Prameny, které prý ze země nechal zázrakem vytrysknout bůh Indra, by měly člověka očistit od negativních energií. A večer tady bylo lidí opravdu minimum. Za poplatek jsme si půjčily sarungy a hurá na rituál.
Po očistě jsem jen těžko hledala slova, kterými bych své pocity popsala. A moc je nemůžu najít ani teď. Na tom místě rozhodně něco éterického je.
Až mystickou atmosféru jde cítit i na útesech u Uluwatu Temple. Na Bali jsme byly sotva pár hodin a při prvním západu slunce jsme se vyrazily podívat na kecak – tradiční balijský opičí tanec. Asi třicet sedících tanečníků po celou dobu vydávalo hrdelní zvuky cak, kecak. Jak kdyby byli zhypnotizovaní. Něco tak moc jiného a vzdáleného naší kultuře jsem do té doby neviděla.
Představení, které se skládalo z pěti dějství a trvalo hodinu, vyprávělo starodávný příběh o lásce mezi princem Ramou a princeznou Sitou. Připomenuly jsme si, že dobro vždy zvítězí nad zlem a po návratu na ubytování jsme si ještě dlouho povídaly o tom, co jsme to tam vlastně zažily.
V Uluwatu i okolí Kuty jsme jezdily na skútrech. „Já vás svezu obě,“ řekl nám řidič, když jsme si poprvé objednaly Gojek. Raději měl mlčet, protože jsme od té doby chtěly jezdit jenom spolu. Občas s tím řidiči problém neměli, občas se nechali uplatit.
Doprava na Bali je crazy. Protože jsme ale na každém místě spaly většinou jenom jednu noc, využívaly jsme spíš taxíky. Sice jsme cestovaly opět jenom s batohy, ale i tak bylo na delší vzdálenosti auto pohodlnější.
Netušily jsme však, že v některých oblastech kvůli vidině peněz zakazují používání online aplikací a turisté musí využívat zásadně jenom lokální taxíky. A samozřejmě mnohem dražší. V Padangbai, odkud odjíždí lodě na okolní ostrůvky, je to už dlouho běžná praxe. Nově to tak ale funguje třeba i v Sidemenu.
Když jsme si tam přes Grab objednaly taxík směr Ubud, přiběhl za námi naštvaný týpek a začal se s námi dohadovat. Po příjezdu našeho řidiče začala slovní přestřelka v indonéštině i s ním. Samozřejmě jsme nerozuměly ani slovo. Prý mu nakázal, aby nám cenu za tu jízdu napálil.
Celá situace byla docela creepy a chvilku jsme přemýšlely, jestli do toho auta vůbec nasednout. „Jedeme,“ pronesla jsem nakonec. Často dám na intuici a tady se to vyplatilo. Z Muriho se vyklubal fakt srdečný člověk, který nám cenu nezvýšil – jenom to na toho týpka hrál. A taky nám podrobně celou situaci s „taxíkovou mafií“ vysvětlil.
Sidemen je rurální oblast s rýžovými políčky a ty jsme vyrazily prozkoumat. „Kam jdou všechny ty peníze z turismu,“ honilo se mi hlavou, když jsme procházely okolo chatrčí, v nichž místní lidé žili. V podvečer už měli po práci a všichni mířili do řeky provést večerní hygienu.
Uprostřed přírody jsme tady bydlely i my a docela nás to vrátilo do Elly na Srí Lance. Tentokrát nám pro změnu místo chrápajícího zvířete v podkroví dělal společnost obrovský gekon. Ale podle mě byl ve výsledku víc vyděšený on z nás než my z něj.
V Sidemenu jsme taky měly nejlepší gado gado. Indonéský salát se zelenými fazolkami, tofu, vajíčkem a arašídovou omáčkou. Hodně mě překvapilo, z kolika vegetariánských možností jsem si mohla vždycky vybírat. Ať už šlo o smaženou rýži nasi goreng nebo smažené nudle mie goreng, v každém lokálním warungu jsem si pochutnala. A teda burger s rybou mahi mahi ze Suka Coffee bych si taky dala hned znova.
Do takových instafriendly kaváren jsme moc nechodily, kromě Suky už nás jen po pár dalších podnicích potahala Anet v Ubudu. Místo různých bowls Kamča raději smlouvala u stánků podél silnice, a tak jsme si pochutnávaly na čerstvém mangu, dračím ovoci nebo papáji. Poprvé jsme zkusily i hadí ovoce. „Fuj, to páchne jak stará bota,“ vypadlo ze mě, když jsem ho poprvé dostala do ruky. Chuťově bylo ale fakt mňam.
Co už mi tak lahodné nepřipadalo, byla kopi luwak – cibetková káva zpracovaná z trusu cibetek. Dokonce jsme si zkusily i celý proces ruční výroby, ale ve výsledku mi to chuťově připomínalo obyčejné bali coffee. Celkem jsme v lokální pražírně ochutnaly 14 druhů čajů a káv a třeba taková avokádová káva byla překvapivě vynikající.
No a taky jsme v průběhu celého tripu vydatně ochutnávaly vodu v oceánu. Když se nám nepodařilo chytnout vlnu a zase jsme po deset měsících zažily washing machine pocit.
Surfování byla jedna z věcí, proč jsme vůbec na Bali chtěly letět.
Při první session na Padang Padang Beach proslulé z filmu Jíst, milovat, meditovat jsem si o korály pořezala prsty na noze a spálila zadek. „Tyjo, to musí bolet,“ říkal mi instruktor Safier následující ráno na Jimbaran Beach. Jo, bolelo. Ale na surfu vždycky zapomenu úplně na všechno.
Se Safierem jsem si surfování užila nejvíc. V oblasti Bukitu jsou vlny už pro pokročilejší surfaře, ale ten den mi to tam fakt sedlo.
Paradoxem ale je, že jsme chtěly surfovat mnohem víc. Akorát ani já, ani Kamča, neumíme odolat tomu vábení, abychom v nové zemi šly také objevovat nová místa. Ale věřím tomu, že jednou to k pravému a nefalšovanému surftripu dotáhneme.
Těší mě však, že jsme vzaly chytat vlny i Anet. „To je boží,“ komentovala po její úplně první lekci. Na Legian Beach jsme navíc ten den zažily jeden z nejhezčích západů sluníčka.
A když už jsme u toho oceánu… Znáte takovou tu typickou fotku výhledu na útes ve tvaru hlavy T-Rexe? Kelingking beach. Já i Kamča jsme žily v domnění, že je tahle proslulá scenerie na Bali. Abyste ji ale viděli na vlastní oči, musíte se vydat na nedaleký ostrůvek Nusa Penida.
„Nusa Penida je krásná, ale chudá a silnice jsou v opravdu špatném stavu. Gojek ani Grab tam nefunguje,“ vyprávěl mi Safier.
Já bych ani neřekla, že jsou tam silnice ve špatném stavu. Nazvala bych to tankodromem. Minimálně pro auta. Navíc je Nusa Penida docela hornatá, takže náš řidič občas vypínal klimatizaci, aby mělo auto větší tah při cestě do kopců. Karaoke, které nám pouštěl na obrazovce, ale nestopnul nikdy. Náš zpěv se mu očividně líbil.
Na ostrůvek často jezdí turisté z Bali jen na otočku. Podívat se právě na Kelingking beach a pak zase rychle zpátky. Možná i proto tady v podvečer při západu nebylo tak přelidněno. Jediné, co ale celý zážitek trochu kazilo, byl přítomný jeřáb. Staví se tady totiž výtah, jenž je z části financovaný čínskou společností. Za mě absolutní nesmysl.
Až dolů k Indickému oceánu se vydává jen zlomek turistů a ta oáza klidu by měla zůstat nenarušená.
Na Diamond beach naštěstí zatím nic takového neprobíhá. Na jihu jsme se po strmých schodech vysekaných do skály vydaly dolů na pláž i my. Že v půlce schody zmizely a objevila se lana pro slaňování bylo taky zajímavé překvapení, ale zvládly jsme to.
Jako by se tam na chvíli všechno zastavilo. Jen smysly nevěděly, co dřív vnímat. Ty syté barvy? Burácení obrovských vln? Nebo snad paprsky sluníčka, které neúprosně sálaly?
Nebo možná naplno vyhrály myšlenky na to, že nás za chvíli čeká cesta se speed boat na Gili islands. Tři korálové ostrůvky u Lomboku, kam je cesta občas životním zážitkem. Silné proudy, velké vlny, přeplněné lodě. Výjevů s převrácenými kocábkami právě na této trase jsem na Instagramu viděla dost.
U nás se ale ztroskotání naštěstí nekonalo.
Na Gili Trawangan, Gili Meno a Gili Air nejezdí auta ani skútry. K dopravě se používají koňské povozy nebo kola. Těch vyzáblých koníků je mi líto ještě teď. Na Gili T jsme drandily na kolech a Kamča si aspoň procvičila nahazování řetězu, protože mi dvakrát spadl. Gili Meno jsme zvládly projít pěšky.
„Co kdybychom si jídlo daly raději na hostelu? Jsme kousek od něj,“ pronesla jsem. Byly jsme někde uprostřed ostrůvku, padla tma a široko daleko nesvítila žádná pouliční lampa. Poprvé a naposledy jsem se během těch deseti dní v Indonésii fakt bála. Samozřejmě úplně iracionálně, ale Kamča mě v tom nenechala.
I po příchodu na ubytování nás ale přivítalo temno a jedna hořící svíčka. „Co se to tady *** děje,“ křičel mi v hlavě poplašný hlásek.
Na celém ostrově vypadla elektřina.
Kdy ji nahodí, nikdo nevěděl. Prý za pár hodin. „Občas se to stane,“ vysvětloval nám Seb, majitel hostelu. Všichni jsme se tak ten večer sešli v přízemí u velkého stolu, večeřeli, pili pivo a povídali si. Harry z Anglie vyprávěl o tom, že se do jihovýchodní Asie vydal na rok. Majitel Seb přidal příběh o tom, jak opustil rodnou Francii a šel si na Gili Meno plnit své sny.
„Always think of the things you should not do,“ říkal nám, když vysvětloval, proč je náš pokoj až po kolena zaplněný plastovými balonky a celý hostel připomíná spíše labyrint.
Ten den byly zase velké vlny a silné proudy, takže jsme si celou dobu plavby s public boat myslely, že ztroskotáme. Kamča už se na to připravovala klečením na podlaze. Na význam tohoto počinu a jak ji to mělo případně zachránit se zeptejte jí. Ale já bych měla raději pomlčet, vystupování z lodi a přechod mola jsem pro změnu nezvládala já.
Když se k tomu ale večer přidala ona vypadlá elektřina, mohly bychom mít zkaženou náladu. Akorát že vůbec. Tyhle momenty prostě k cestování patří a ve výsledku na ně vždycky vzpomínáme skoro nejvíc.
A mně stejně hlavou šrotovala jenom jedna myšlenka. Jak může být Gili Meno považováno za líbánkový ostrov, když to byla jedna z nejchudších částí, kterou jsme v Indonésii viděly? Odpadky, vedle nich si hrající děti a opodál procházející vyzáblá kráva. Nechci tady nikoho soudit, ale vylézt občas z resortů a vidět opravdovou realitu není na škodu.
„Welcome to Gili Meno,“ notovaly jsme si téměř celou dobu pobytu. Tuhle písničku nám totiž zpíval recepční na hostelu už na Gili Trawangan. Tam jsme měly jedno z nejhezčích ubytování, jehož areál nepůsobil jako hostel, ale spíš jako vila. A navíc nabízeli i skvělé hromadné aktivity, takže jsme vyrazili objevovat podmořský svět.
Šnorchlovali jsme s želvami, pozorovali Nema, potápěli se u soch od britského sochaře Jasona deCaires Taylora znázorňujících koloběh života. Mě ale nejvíc fascinovali potápěči, kteří si pět metrů pod vodou v klidu zapisovali něco do notýsku. „Vidělas to?“ ptala se mě Kamča.
A tak jsme v našich šestadvaceti letech zjistily, že existují voděodolné zápisníky i tužky.
Vedle toho mě ale ohromila i aktivní sopka Mount Agung. Ať už jsme se procházely v Sidemenu, pluly na Nusu Penidu nebo byly na Gili islands, neustále nám se svými 3 000 metry majestátně čněla před očima.
Teď už na ni nekoukáme.
Ale jednou zase budeme.
Proper surftrip totiž musíme naplánovat v místě, kde už jsme jednou byly.