Před covidem jsem měla tradici – slavit Silvestr v zahraničí.
Už bylo na čase ji znovu obnovit.
Kodaň, Berlín, Varšava. Tentokrát jsem chtěla vypadnout na dýl a do přírody. Sbalit si batoh a několik dní jen tak být a nic neřešit. Někde daleko a někde, kde se dá surfovat.
Vyhrála Srí Lanka.
Protože vlny Indického oceánu jsou tady vyhlášené.
A nás přivítaly taky vlídně.
„Dneska už budete jezdit na hardboardu,“ pronesl Shan. Tak jo. Takhle happy jsem do té doby v 6 ráno snad ještě nikdy nebyla. Nejsem ranní ptáče, ale kvůli surfování bych v Mirisse vstala kdykoliv. Pak ale přišel první pokus o pop up a totálně jsem se rozbila. Poprvé za tři dny jsem tady zažila ten pocit, kdy vás vlny ždímají a není z nich cesty ven.
Au.
Přechod z pěňáku na pořádné prkno je větší rozdíl, než jsem čekala. Pak už to ale naštěstí zase bylo dobrý. Surfování ale rozhodně není jenom o tom se postavit a jet. Musíte umět číst vlny. Bude se lámat vpravo, nebo vlevo? Taky musíte pořádně pádlovat. Protože pokud nejste dostatečně rozjetí, tak tu vlnu missnete. Je to komplexní sport, který toho vyžaduje spoustu. Učit se ho v pětadvaceti rozhodně není jednoduché. Ale víte co? Já ten pocit miluju. A vůbec mi nevadí, že jsem pořád ještě na začátku.
Dva dny jsme strávily s instruktory z Chuty’s Surf School v Mirisse, další dva pak s Lucky’s Surf School ve Weligamě. V Chuty’s dokonce někteří uměli pár slovíček česky. „Ahoj,“ vítali nás vždycky. Kamča toho využila a naučila je ještě pár frází, které tady ale raději psát nebudu.
Bez rozdílu však byli všichni vždycky neskutečně milí a vstřícní. Ať už šlo o sharování jídla, samotné lekce nebo třeba přípravu kávy/kokosu po session. Několikrát nám pomohli i s dalším programem na pobřeží, na Silvestra jsme tak třeba byli šnorchlovat se želvami.
Platí to ale obecně o všech Srílančanech. „Happy New Year,“ přáli nám na ulici ještě 4. ledna. A to tam sinhálský a tamilský Nový rok slaví až v dubnu. Každý se nám vždy snažil pomoct a já jim věřila natolik, že už mi po pár dnech bylo úplně jedno, že batoh s MacBookem, mobil i peněženku a spoustu dalších věcí nechávám třeba půl dne jen tak někde položené.
Jo, možná to byla blbost. Ale nám se to za celou dobu ani jednou nevymstilo. Když jsme se rozhodly takhle některým místím důvěřovat, nikdy nás nezklamali.
Jestli jsem ale naopak z něčeho byla velmi rozladěná, tak to byl whale watching. Vlastně nevím, co jsem si myslela, ale všude na internetu jsem na to četla samou chválu, tak jsme se za těmi velrybami vydaly jedno ráno taky.
Měly jsme raději zůstat na břehu.
„Tohle je spíš whale chasing než whale watching,“ pronesla Kamča. A měla pravdu. My a dalších padesát lodí, které tam v obrovských vlnách brázdily pět hodin oceán jak šílené a honily se za jedním plejtvákem obrovským, jež tam široko daleko byl. To, že většině z naší posádky bylo špatně a téměř celý výlet prozvracela, je druhá část story. Fakt tragikomický způsob stráveného dopoledne.
A nebyla to jenom loď. Několikahodinové zážitky máme i z autobusu nebo vlaku. Obecně je totiž logistika na Srí Lance docela komplikovaná. Cesta kamkoliv trvá průměrně čtyřikrát déle, než byste podle kilometrů odhadovali.
Vládci silnic jsou jednoznačně crazy busy.
Jejich interiér zdobí obrazce jak vystřižené z devadesátkové diskotéky, z reproduktorů hraje hlasitá hudba a řidič vepředu u sochy Buddhy pálí vonné tyčinky. Zastávky se snažíte odhadnout, uvnitř je to hlava na hlavě a většinou se vyskakuje za jízdy. Omezení rychlosti pro ně podle mě neexistují a nejdůležitější je mít ruku na klaksonu, aby se nebohé tuk tuky zvládly odklidit do vedlejšího pruhu, případně klidně i do příkopu. Zkrátka slovy Vadima, s nímž jsme se seznámily v hlavním městě: „Bus is god.“
My jsme v tomto šíleném dopravním prostředku strávily pět hodin při přesunu z Kolomba do Mirissy. „Asi každý musí mít ze Srí Lanky nějaký takový příběh,“ reagoval náš další nový kamarád Ken, když jsme mu o tomhle dobrodružství vyprávěly. On sám něco podobného zažil po cestě vlakem z Kandy do Elly. Chudák navíc celou několikahodinovou jízdu stál.
Je to právě trasa Kandy – Ella, která je proslulá svými výhledy a žádný turista si ji nechce nechat ujít. Zásadní tak je nepodcenit online rezervaci jízdenek s předstihem. My navíc raději zvolily opačný směr, z Elly do Kandy. Ten je vytížený o něco méně, krajina je však naprosto stejná a dveře jsou taky klasicky otevřené.
Zůstaňme ale ještě na chvíli v Elle.
„Kterým směrem budeme utíkat?“ ptala se mě Kamča.
Podívala jsem se okolo sebe a bylo mi jasné, že já určitě nikam běžet nebudu. Byla jsem zabarikádovaná našimi věcmi a ještě na straně, kde nebyly dveře.
Byla jedna ráno, my jely s tuk tukem po srílanských neosvětlených polňačkách uprostřed hor, když najednou náš řidič zastavil, vypnul motor a zhasnul světla.
Naštěstí to mělo happyend, bez následků se to ale neobešlo.
Když jsme dorazily do cíle a majitel vily a jeho pomocník nás přišli přivítat, odmítala jsem jim dát svůj batoh a pronesla jsem, že v Česku si věci nosíme samy. Nevím, čeho jsem se tím snažila dosáhnout, ale očividně jsem fakt už měla dost.
Myslím, že na nás musel být opravdu velmi vtipný pohled. Vystrašené, unavené, se všemi taškami a batohy v rukách, blábolící něco o nesmyslných pravidlech někde v Česku.
Za normálních okolností bychom si samozřejmě pomoct nechaly. Chudáci z mého prohlášení byli tak vedle, že když jsme odjížděly, sami pronesli, že nám teda pomáhat nebudou, když to tak v Česku děláme.
Tato situace by však ani nastat nemusela, kdyby na Airbnb neměli chybně uvedené adresy. Stalo se nám to v obou případech ubytování, které jsme v oblasti Elly měly. Když jsme to zjistily, bylo samozřejmě pokaždé už pozdě večer a my stály někde in the middle of nowhere na špatné lokaci.
A bez grotesky se to neobešlo ani v druhém případě. To se kolem mě začali srocovat divocí psi a já se jich poprvé, a taky naposledy, začala bát. A tak když kolem projížděl jediný tuk tuk široko daleko, hlava nehlava jsem se za ním rozběhla (a psi za mnou) a prosila, ať nás nabere. Pána to ale moc nezajímalo. Pár metrů mi ještě ujížděl, když jsem ale za ním nepřestávala běžet, nakonec se slitoval.
Tolik k našim krizovým situacím.
Nicméně ty komplikace stály za to. V okolí Elly jsme totiž měly za celý trip zabookovaná ta nejhezčí ubytování. První vila s infinity bazénem a výhledem na okolní hory, druhá roubenka naproti vodopádu. I když… „Slyšíš to chrápání?“ ptala jsem se v noci Kamči. Slyšela. Regulérně nám spalo nějaké zvíře v podkroví.
Nezbylo než doufat, že tam i zůstane.
Když už jsme však z hor zavítaly do městečka v údolí, cítily jsme se jako v Evropě. Víc turistů než místních. Podniky, které nabízí kávu s vyšperkovaným latte artem. Restaurace s nabitými menu, v němž rýži najdete jen poskromnu.
Speaking of jídlo, upřímně mě mile překvapilo, že v žádné části ostrova nebyl problém sehnat vegetariánské verze pokrmů. Ať už těch lokálních, nebo více světových.
Pokud si dáte něco místního, musíte počítat s tím, že i když řeknete not spicy, bude vám pusa hořet ještě hodinu po jídle. Srílanská kuchyně nás tak příliš nenadchla. Jejich kokosové palačinky bych ale mohla jíst klidně každý den.
Překvapivě jsem si zvykla i na místní kafe. Připomínalo českého turka, ale vlastně zas tak špatné nebylo. Čaj je pak kapitola sama o sobě, i když ten jsme za celý pobyt měly jen jednou. Na ochutnávce v místní čajové továrně.
Stroje starší než já. Téměř žádné automatické linky, všechno práce rukama. A sbírání samotných čajových lístků? Za 18 kg dostanete tři dolary. Tohle je smutná a odvrácená tvář ostrova. Ačkoliv místní působili po většinu času spokojeně, stejně bychom jim s Kamčou nejraději věnovaly všechny peníze, které jsme zrovna u sebe v hotovosti měly.
Starého pána, od kterého jsem si kupovala mango na Nine Arch Bridge, budu mít před očima ještě dlouho.
Vedle čajových plantáží a Nine Arch Bridge jsme si v této oblasti ještě vyšláply Little Adam’s Peak, zavítaly do herbal garden a k léčiteli, který se věnuje místní medicíně – ayurvedě. Co si myslel o mých zádech, když mi dělal masáž, raději vědět nechci. Nicméně mi doporučil na všechny ty blokády a tinnitus nějaký olejíček. Tak jsem si ho samozřejmě koupila, protože já už opravdu nemám co ztratit. Každý večer se poctivě natírám a doufám, že mi z toho nesleze kůže.
Zažily jsme toho spoustu a tohle rozhodně není všechno. Pokračování si dáme v druhé části o slonech, národních parcích, buddhismu, srílanském pivu, horečce dengue, výstupu na Sigiriyu a Pidurangala Rock i o hlavním městě.
Příběhů mám ještě dost.
1 komentář