„Yalla, habibi,“ říkal nám Mohammed, s kterým jsme se ve Spojených arabských emirátech seznámily.
Víc stereotypně už tenhle článek otevírat nemůžu, co?
Nebo vlastně můžu. Ale to už se bude týkat mě osobně a ne UAE. Když jsme kupovaly letenky ze Srí Lanky a nakonec padl výběr na přestup v Abu Dhabí, v hlavě jsem měla jenom dvě slova: Yas Marina.
Na prohlídku závodního okruhu jsme sice dorazily pozdě, protože náš taxikář Atif v areálu nikdy nebyl a nemohl najít správnou příjezdovou cestu, ničemu to ale nevadilo. Průvodce nám ukázal trať, týmové vily, race control a dokonce nás vzal i na Shams Tower. Viděly jsme veškeré zákulisí a zázemí, do kterého se v průběhu race weeku nemáte šanci podívat. A taky slyšely pár historek z útrob paddocku.
Lando Norris tam sice tentokrát nebyl, ale není všem dnům konec, hm?
S řidičem Atifem jsme strávily větší část dne. Tak nějak nás adoptoval, a i když jsme nejdříve chtěly odvézt pouze k Sheikh Zayed Grand Mosque Centre, vozil nás po městě i v našich abayích ještě pár dalších hodin a návštěva Yas Mariny tak byla zážitkem i pro něj.
První zastávka ale byla už u zmiňované největší mešity v celé zemi. „Tady to vypadá jak v nějakém nákupáku,“ honilo se mi hlavou při vchodu do podzemí areálu. Po posledním výjezdu eskalátory zpět na denní světlo už jsem ale na všechny pochyby rychle zapomněla.
Sheikh Zayed Grand Mosque Centre se rozprostírá na 12 hektarech, má 82 kopulí a pojme až 40 000 věřících. Vstup je zdarma, ale musíte si ho dopředu zarezervovat. Navíc zde každou hodinu probíhají organizované prohlídky v angličtině, což jsme nevěděly, ale vyšlo nám to tak, že jsme se po příchodu rovnou k jedné přidaly a bylo to worth it.
Dále nám Atif ukázal Emirates Palace Mandarin Oriental, Etihad Towers, prezidentský palác Qasr Al Watan, Abu Dhabi View Point a dokonce se nás snažil dostat do zavřeného muzea Louvre.
Nevyšlo to.
Paradoxně nás ale nejvíc ohromil úplně něčím jiným. Když jsme zmínily, že u sebe nemáme hotovost a potřebujeme si vybrat tamní dirhamy, zastavil před hotelem Hilton se slovy, že bankomaty jsou uvnitř, ať jdeme. „To si dělá srandu ne,“ říkaly jsme si společně s Kamčou překvapeně, když jsme vstupovaly do luxusní recepce.
Ten den jsme se do toho nablýskaného posh prostředí úplně nehodily. Ale nikomu to očividně nevadilo.
Tak celkově když si na Abu Dhabí vzpomenu, vybaví se mi čistota, punc luxusu, klid a především místní typická vůně – Bakhoor a Oud.
Jak by taky ne. Kamča se rozhodla, že si tím chce vykuřovat byt v Praze, a tak jsme dvě hodiny chodily po Yas Mallu a střídavě čichaly k této nejcharakterističtější vůni emirátského prostředí a zrnkám kávy.
Kolik tam toho nakoupila raději zmiňovat nebudu. Jak jste si mohli všimnout u příběhu s kamenem lásky, namotá se fakt skoro na všechno.
Vedle toho jsme si ale udělaly krátký exkurz i do libanonské kuchyně v restauraci Kronfol.
Právě tam nám po večeři onen Mohammed nosil jeden arabský čaj za druhým a mezitím se s námi dal do řeči, kdy došlo i na obligátní „Yala, habibi.“
My už jsme s ním však nikam nešly, čekala nás cesta zpět na letiště a pak s Etihadem pohodlný let domů.
Jak se říká, to nejlepší na konec.
A že moje jméno začali na letišti ve dvě ráno vyvolávat v rozhlase raději nekomentuju. To bych ani nebyla já na cestách, kdyby nenastal nějaký zádrhel.