„Co budeme zítra poslouchat?“ ptala se mě Saša.
Náš šestihodinový playlist Polsko is the new Portoriko sice obsahuje jeden banger za druhým, země východních sousedů je ale poněkud větší, než jsme si myslely a nutně jsme na další dny potřebovaly rozšířit repertoár.
Naštěstí ale Disney vyprodukoval nespočet seriálů a filmů, které byly naše dětství, a tak bylo kde čerpat. Jejich soundtracky si pamatujeme slovo od slova do dnes.
Bylo půl sedmé večera a my jsme se na ubytování v Łebě chystaly jít spát. Vzhůru jsme byly od dvou ráno a další den nás čekal přejezd Helského poloostrova a následně cesta do Gdańsku přes Gdyni a Sopoty.
Jak by řekl Viktor Sheen: „Tohle je roadrip, bitch.“
Roadtrip polským Pobaltím.
Z nekonečných pláží a písčitých dun v Łebě měl jednoznačně největší radost Emil, Sašin pejsek. Cesta z Prahy ho viditelně zmohla nejvíc, a to ani nemusel řídit.
Moře ho už ale zas tak nenadchlo. Byl u něj poprvé a odmítal se k němu přiblížit.
My se Sašou jsme měly poněkud jiný plán, chtěly jsme si zaplavat. Já už jsem se v Baltu koupala v Lotyšsku, a tak jsem si říkala, že by to mohlo být v pohodě.
Nebylo. Dál jak po kotníky to nešlo, voda byla fakt ledová. Až pohádkovou atmosféru toho místa to ale vůbec nezkazilo. Ze všech pobřeží, které jsme na severu Polsku viděly, můžu tohle jednoznačně označit za nejhezčí. Až na míle daleko za Łebu bych umístila na druhou příčku pláže na Helu.
Z druhé strany lemuje duny borovicový les Sloviňského národního parku, kterým jsme se po pár kilometrech dostaly až k ledovcovému jezeru Łebsko. Široko daleko jsme byly téměř samy. Turistů jsme potkaly minimum a místních se v okolí potulovalo jen pár.
Zas a znovu se mi potvrdilo, že cestovat do různých destinací v jejich off season je nejlepší.
Atmosféru malebného přímořského letoviska mělo vedle Łeby také městečko Hel. Místy už jsem si ale říkala, že tam snad nikdy nedojedeme. „To je nekonečné,“ komentovala jsem více jak třicetikilometrovou rovnou cestu napříč poloostrovem.
Právě tady jsme se poprvé setkaly s vojenskou minulostí této části Polska. Helská kosa byla v průběhu první i druhé světové války využívána jako obranná pevnost a na vojenské bunkry i další četné pozůstatky obrany a těžké výzbroje zde narazíte na každém kroku.
Druhá světová válka začala na Westerplatte, písčitém poloostrově s přístavem v blízkosti Gdańsku. Toto město mělo po první světové válce připadnout Polsku, ale kvůli většinovému německému obyvatelstvu zde vznikl polosuverénní městský stát. Přístav na Westerplatte tak využívaly oba národy a 1. září 1939 se po nacistickém útoku zapsal do dějin celého světa. „Nigdy więcej wojny,“ stojí tam nyní velký nápis jako memento.
„Jak na tomhle klidném místě mohlo začít něco tak hrozného,“ honilo se mi hlavou, když jsem obešly 25 metrů vysoký pomník a dostaly se až k pláži, kde šlo jen stěží rozpoznat hranici obzoru. A možná to bude znít absurdně, ale v průběhu procházky jsme v kontextu aktuální situace ve světě přemýšlely, kam bychom emigrovaly, kdyby se to všechno nějak zvrtlo.
Mír je velmi křehká věc a v roce 2024 ho je ve světe míň, než bychom si asi představovaly.
V Gdańsku to ale poklidné bylo a dopoledne jsme ho měly téměř samy pro sebe. Centrum jsem prochodily skrz naskrz a obdivovat zdejší architekturu nás ani na chvíli neomrzelo. Poláci se nebojí kombinovat historické stavby s těmi moderními a tady se jim to daří fakt skvěle.
Město má šmrnc, který ještě o něco víc vynikne při pohledu z ruského kola. Nám navíc dopřáli provozovatelé nějakou prodlouženou jízdu, kroužily jsme tam nahoru a dolů přes půl hodiny.
Ten den jsme ale měly dvě základní mise. Já jsem po třech dnech útrap a marném hledání toužila po kvalitní kávě s latte artem, Sašiným přáním byly zase pirohy.
Obojí jsem zvládly a z pirohů v restauraci Stary Młyn jsme navíc jako bonus měly slušné food coma. Že jsme to s objednávkou přehnaly jsme věděly už v momentě, kdy jsem si jednotlivé druhy pirohů objednávaly.
I přesto jsme pak zvládly dojít až do Gdaňských loděnic, industriální čtvrti Stocznia Gdańska. Hangár 100cznia, do kterého jsme mířily, ale byl (ne)překvapivě zavřený. Celé prostředí mi dost připomínalo rižský Tallinas Ielas Kvartāls.
Gdańsk patří spolu s Gdyní a Sopoty do tzv. Trojměstí. Gdyně mě upřímně nijak zvlášť nenadchla. Naopak Sopoty si mě i přes lehce sovětský vibe díky lázeňské atmosféře získaly. Půl kilometru dlouhé dřevěné molo, jeden pejskař vedle druhého a v pozadí luxusní hotel Grand, jenž má opět v kontextu druhé světové války pokřivenou historii.
Over & out jsme ve čtyřech dnech najezdily 2 000 kilometrů.
Na celkový počet pokut stále čekáme.
Friendly reminder pro všechny: polské dálnice jsou zrádné.