Srí Lanka: křížem krážem ostrovem, kde má všechno svůj čas – part 2

Na Srí Lanku jsme cestovaly následovně: Slavičín – Brno – Vídeň – Budapešť – Istanbul – Maskat – Kolombo. Byly Vánoce, my doma u rodičů a odmítaly jsme v tomto termínu dávat za letenky třicet tisíc. Na cestě jsme byly 33 hodin čistého času.

Ale je to právě nekomfort, který vám dává ty nejlepší zážitky a největší lekce.

Třeba to, že když se v Air Arabia před odletem z reproduktorů spustí Allahu akbar, neznamená to, že tam útočí teroristi.

Nebo že když Salam Air letí celou dobu strašně nízko, tak je to v pohodě a nespadne.

A že když na letišti usnete s batohem pod hlavou, nepůjdou vás automaticky všichni okrádat.

Ano, zase jsme letěly jenom s batohem. Tak si ho dejme na záda a přesuňme se zpět na ostrov.

Pro změnu lusknutím prstu, žádnou šílenou cestou.

Ačkoliv je srílanskou největší metropolí Kolombo, titul hlavního města si vysloužilo jeho východní předměstí Šrí Džajavardanapura Kotte.

Tam jsme nebyly, zato právě Kolombo jsme prozkoumaly docela zevrubně. Jelikož to byla první zastávka v itineráři, tak nás ještě všechny buddhistické a hinduistické chrámy zajímaly dost detailně. Strávily jsme v nich opravdu hodně času a pokaždé jsme si odnesly nějaký zážitek. V Gangamaraya Temple jsme daly Buddhovi květiny a zažily rituální vystoupení tradičních hudebníků, v Sri Kailasanathar Swamy Devasthanam nás zase zamčeli.

Nevynechaly jsme ani návštěvu klenotnictví. Drahokamy a vzácné kameny jsou na Srí Lance jednou z hlavních položek na trhu. Jakmile spustil prodavač o kamenu lásky, byla Kamča namotaná. Prý ho potřebuje a odhodlaně si ho koupila.

O jeho funkčnosti však začínáme pochybovat.

Na Srí Lance se platí rupiemi. Ty seženete pouze na ostrově a rozhodně se bez nich neobejdete. Všude chtějí totiž jenom hotovost. Vybírání z bankomatů není problém, většinou je najdete v každém městě. Co už nám ale problém trochu dělalo, byl přepočet na české koruny. Vždycky jsme totiž měly pocit, že dáváme velké dýško, a až později nám došlo, že jsme jim nechaly třeba jenom sedm korun. Dělit čtrnácti jsme se ale postupně naučily.

A když už jsme u těch reálií… Věděli jste, že časová pásma nejsou pouze po celých hodinách? Já totiž ne. Nevím, jak je možné, že mě tato informace celých 25 let totálně míjela. Díky Srí Lance už to ale vím. Oproti České republice je tam o čtyři a půl hodiny víc.

Obecně ale příliš nespěchají, takže čas je spíš jen relativní pojem.

Zas a znova se nám to potvrdilo třeba při cestě vlakem. Do města Kandy jsme z Elly dojely po sedmi hodinách. Mission completed. Panoramatická vyhlídková jízda srílanským vnitrozemím je must, rozhodně ale nesmíte podcenit online rezervaci jízdenek s dostatečným předstihem. A friendly reminder – srílanská první třída vypadá jako naše běžné vlaky. 

V druhé největší metropoli je obrovským turistickým cílem Chrám Buddhova zubu, kam jsme samozřejmě zamířily taky. Ještě předtím jsme nad městem navštívily jednu z největších soch Buddhy na ostrově, a i přes to, že jsme zde chtěly původně strávit dva dny, hned následující dopoledne jsme to po procházce okolo jezera zabalily.

Vydaly jsme se proto ještě víc na sever. Do středu srílanské džungle, v níž se majestátně vyjímá dvě stě metrů vysoká Lví skála.

„Já jsem se ztratila,“ psala jsem Kamči. „Já taky,“ přišla obratem její odpověď. Tak jo. Byly jsme v areálu Sygiriye a potřebovaly jsme se dostat za tuktukářem, který měl všechny naše věci a čekal na nás. Jenže jsme se rozdělily, každá jsme vyšla úplně někde jinde a jak se dostaneme k sobě, natož za tuktukářem, na kterého jsme neměly ani telefonní číslo, jsme netušily.

A do toho začalo lít jako z konve.

Promokla jsem asi tak za deset sekund a moc nechybělo k tomu, abych ztratila vůli k životu. Po půl hodině jsme to ale nakonec zvládly. Našly jsme sebe i tuktukáře. Jenže už se smrákalo a my ještě chtěly na nedaleký Pidurangala Rock.

„Západ slunce už byl, nemůžu vás tam teď pustit,“ pronesl hlídač u vstupu, když jsme dorazily. Nakonec ho Kamča ukecala, ale s jednou podmínkou. Musel s námi jít jeho kamarád, který výstup moc dobře zná.

„To asi moc náročný hike nebude,“ pomyslela jsem si, když jsem viděla, že jde v žabkách.

Omyl.

Sice cesta trvala jen zhruba půl hodiny, ale v druhé části už začala lehce připomínat feratu. Moje závratě nebyly potěšeny. Nakonec jsem se tam ale dovlekla, a i když už byla tma, tak to místo mělo neskutečnou atmosféru. Tak třeba někdy příště i za světla.

Tím náš den ale zdaleka nekončil. Druhou část výletu jsme totiž pojaly docela punkově, téměř nikdy jsme se na jednom místě nezdržovaly více než jeden den a přesuny jsme často nechávaly až na noc.

Ani teď tomu nebylo jinak.

Na nadcházející den jsme měly domluvené celodenní dobrovolničení ve sloním sirotčinci Pinnawala. Na místo jsme dorazily asi v jednu ráno, v osm už jsme měly nástup na snídani, pak jsme vyfasovaly pracovní trička, smetáky a šly na to. Dopoledne jsme čistily jejich kóje a krmily je, odpoledne jsme pak pomáhaly s koupáním v řece.

„Jsem nevěděla, že jsou sloni tak chlupatí,“ honilo se mi hlavou, když jsem jednoho zrovna drbala kokosovou slupkou za uchem. Státní sirotčinec vznikl v 70. letech na pomoc slonům indickým, kteří by ve volné přírodě nepřežili. Z osiřelých zvířat nalezených v džungli se za ty roky však stalo největší stádo zajatých slonů na světě.

Na jednu stranu to pořád může působit jako ZOO a turistická atrakce, na tu druhou jsme tam s Kamčou strávily celý den, dohlédly až tam, co návštěvníkům zůstává za oponou a za mě jim celý areál z větší části přirozené prostředí opravdu simuluje. Ano, není to volná příroda, ale rozhodně podle mě nejde o žádné neetické zacházení se zvířaty nebo dokonce týrání. Měly jsme možnost vidět, jak se o nemocné jedince starají veterináři, že je celý areál udržovaný v čistotě a každý slon má svého mahúta, který se o něj stará. „I love her,“ vyprávěl nám ten od slonice Menicy.

Že jsem ale byla mírně rozpačitá z přesunu slonů do řeky, kdy na sobě měli řetězy, tajit nebudu.

Nějaké ježdění na nich nebo podobné turistické atrakce tady ale rozhodně neprobíhají.

Ve volné přírodě jsme několik slonů taky viděly. Konkrétně po cestě do národního parku Yala. A ještě že tak. Tam jsme sice především mířily za gepardy, ale dopadlo to podobně jako s plejtváky. Žádného jsme ten den nenašly. Začalo totiž pršet a většina zvířat se schovávala. Zase jsme ale zažily pořádný offroad v obrovských kalužích.

Nejčastěji jsme se ale potkávaly s jiným zvířetem – lionem. Respektive Lionem, protože jde o srílanské pivo. Ale dobré teda moc není, takže raději na tomto ostrově doporučuji čaj.

A teď vážně, myslím komáry. Kdo četl článek z Portorika ví, že při cestování do tropů mám vždy jeden velký strašák – horečku dengue. Když jsem se byla před cestou očkovat proti žloutence a břišnímu tyfu, zjistila jsem, že už je v nabídce také vakcína právě proti horečce dengue. Jenže celý proces trvá půl roku a já měla deset dní. Takže to jistil repelent. Bez něj to opravdu nejde, ti komáři by vás doslova sežrali.

Místní se ale bojí něčeho zcela jiného.

Není to zas tak dávno, kdy skončila tamní občanská válka. Například jenom po cestě na letiště nás třikrát zastavili a kontrolovali policajti se samopaly. Tohle je taky jedna tvář Srí Lanky. Na ozbrojené vojáky a policii tam narazíte na každém rohu.

A ačkoliv jde o oblíbenou turistickou destinaci, paradoxně se ostrov místo rozkvětu řítí do dalších problémů. Nebo se v nich spíš utápí víc a víc. V roce 2022 Srílanská demokratická socialistická republika zbankrotovala. Míra korupce je enormní. O chudobě už jsem psala.

I přesto se zde svým způsobem cítíte jako doma a díky srdečnosti místních v bezpečí.