Rumunsko není v Schengenu.
Až se stydím za to, že jsem si to před odletem neuvědomila. Plány bych nezměnila, jen bych se na kontrolu dopředu psychicky připravila.
Můj pas je totiž v dost katastrofálním stavu a mám s ním problémy poměrně často. Už minimálně dva roky si říkám, že si musím vyřídit nový. Že mi to jednou neprojde. Pro představu – v Portugalsku mi zmokl, jeho stránky jsou lehce rozpité, zvlněné, natrhlé. Zkrátka nic, jak by měl oficiální dokument vypadat. A taky tam mám staré ruské vízum, které mu po tom, co Rusko napadlo Ukrajinu, na hodnotě nepřidává.
Takže v moment, kdy rumunský policajt za přepážkou u druhé stránky ztuhl, spustil něco rumunsky na kolegu, pak si mě začali prohlížet, načež následovalo zuřivé klepání do počítače, jsem věděla, že tohle bude ještě veselé a na dlouho.
A bylo. Nakonec jsme se ale shodli, že hrozba pro jejich zemi nejsem a pustili mě za Nelis, která už se mezitím připravovala na deportační let. Kdybych ale tušila, že mi hned následující den bude skákat medvěd na auto se záměrem dostat se dovnitř, možná bych si to ještě rozmyslela.
Když už jsme ale u těch politických reálií, v Evropské unii a NATU Rumunsko nechybí. A je na to poměrně hrdé. Vlajky těchto organizací mají vyvěšené všude. A když říkám všude, myslím tím všude. Mimo oficiální úřady i na balkonech paneláků a domech.
A jestli si potrpí ještě na něčem, tak je to dobrá káva. Soudím podle toho, že v Bukurešti najdete malou kavárničku s výběrovou kávou doslova na každém kroku. Ráj na zemi. A mají i espresso tonic!
Pak mají prý ještě rádi pití alkoholu a prohýřené večery i rána. „Tohle máme s vámi Čechy společné,“ pronesl Sebastian. Kdo to je vám vysvětlím později. Upřímně ale tento aspekt soudit nemůžu, v Rumunsku jsem měla pouze jedno malé pivo Bucur, které jsem navíc ani nedopila. Nebylo dobré. A po nocích jsem se raději oddávala spánku, protože mi fakt chyběl.
Potřebovala jsem trochu dobít energii. „Máte štěstí, že máte všechno tak blízko,“ napsal mi Kevin z Kanady, když jsem mu řekla, že zase na chvíli mizím pryč. A má pravdu. Spoustě lidem to znělo bláznivě. Proč jako letím do Rumunska jenom na tři dny? Lety po Evropě ale trvají v řádu pár hodin, tak proč ne. A tři dny se pořád dají hodně využít.
Navíc já nepotřebuju během jednoho tripu oběhat všechny památky, navštívit všechna města a vidět všechny národní parky.
Cestování je pro mě mnohem víc o způsobu trávení času. O lidech. O kultuře. O zážitcích. O malých momentech.
O tom, že bydlíte u Christiana, který byl na Erasmu v Praze.
O tom, že jdete s kamarádkou centrem prosluněné Bukurešti, „rapujete“ texty Machine Gun Kellyho a je vám na chvíli všechno jedno.
O tom, že se k prasknutí přejíte nejlepšími rumunskými koblihami – papanasi cu smintina.
Čímž ale nerozporuju, že by toho Rumunsko nenabízelo mnohem více. Rozhodně se tam chci vrátit. Na jaro. Do hor. A při nejlepším i bez medvědů.
V půlce listopadu už by měli hibernovat.
Jedné mámě se dvěma medvíďaty se ale ještě spát nechtělo. A naše auto je zaujalo natolik, že ho přišli velmi zblízka zkontrolovat. „Hezké drápky,“ pomyslela jsem si.
Ten den jsme projížděli Transfagarašskou silnici. Po cestě jsme se zastavili u pravého hradu (teď už spíš zříceniny) Draculy, na hrázi přehrady Vidraru a pak nás po cestě výše do hor kromě medvědů překvapil i sníh. Hodně sněhu. První zákaz vjezdu jsme ignorovali, po pár dalších zatáčkách v serpentinách nám ve výšce 2 000 m n. m. ale došlo, že výš už to opravdu nepůjde.
Když jsme se pokusili pokořit pár dalších metrů pěšky, začala jsem pomalu přemýšlet, jestli se mé připojištění bude vztahovat i na omrzliny. Jediné, co jsem věděla, že mi tam automaticky po zvolení destinace naskočila odrážka pro případ únosu.
V horách jsme však měly místního průvodce Sebastiana, který hned vzápětí vymyslel náhradní plán. Vzal nás do bývalého hlavního města Curtea de Argeș. Já na nějaké průvodcování a zdlouhavé výklady opravdu nejsem, tady se nám to ale kvůli autu a několikahodinové cestě z Bukurešti vyplatilo. Navíc Sebastian byl fakt skvělý. „Hltala jsem každou zajímavost a legendu, kterou nám vyprávěl,“ pronesla večer Nelis.
Já to měla stejně. Takže kdybyste chtěl někdo poučit o tom, proč Rumuni z 80 % nebydlí na adresách svých trvalých bydlišť, jak mají medvědi vycvičenou paměť, co pro tuto zemi skutečně znamená kníže Vlad III. nebo kde se aktuálně nachází rumunské korunovační klenoty, just hit me up.
Program v Bukurešti jsme si ale klasicky udělaly po svém.
„Sovětský vibe, takové lepší Rusko,“ byly mé prvotní dojmy. Může za to především jedna osoba. Bývalý diktátor Nicolae Ceaușescu. Ten nechal část hlavního města zbourat, aby si tam postavil Palác lidu, v němž aktuálně sídlí (nejenom) parlament. Nesmyslně megalomanská stavba, jedna z největších budov na světě.
Není to ale o jedné budově a socialistickém realismu. Bukurešť je mix. Mix oprýskaných paneláků v kontrastu s rozlehlými bulváry a vilkami. Mix secesních paláců i kostelů a parků. Z každého rožku trošku, a přitom to všechno dohromady nějakým způsobem souzní.
Nebo alespoň mně to dávalo smysl. Já mám ale pro východní Evropu nějakou slabost.
Na našich toulkách městem jsme nevynechaly ani proslavené soukromé sídlo diktátora. Proč proslavené? Rumuni nevěřili vlastním očím, když později viděli pozlacené místnosti, bazén, kinosál a veškeré další vybavení s puncem luxusu. Ceaușescu si žil v neskutečném přepychu, zatímco zemi sužovala chudoba a nedostatek všeho.
Jak diktátor dopadl buď víte, nebo si to můžete přečíst na Wikipedii.
Závěr roku 1989 znamenal svobodu i pro Rumunsko.
My jsme tam byly 17. listopadu.
Díky, že můžem.
Není výlet jako výlet! Být pár centimetrů od medvěda není jako se ocitnout tváří v tvář divočákovi. 🙂
Draculu jsem poslouchal formou audioknihy a od té doby se tam chci jet podívat. Děkuji za tipy a musím ještě s nohou natrénovat jak vyběhnout ty schody. 🙂
Zoki, tebe bych tady nečekala! Díky za přečtení a až se tam někdy podíváš, tak to pak chci všechno slyšet 🙂