Americké East Coast. Tři města, galony Starbucks a jedna medvědí smečka

Nikdy jsem neměla americký sen.

Město, které nikdy nespí mě nijak zvlášť nelákalo. Na bucket listu mám spoustu destinací mnohem výš. Ale NHL se hraje v USA a Pasta je upsaný Bostonu. A Boston je blízko New Yorku. Jednoduchá rovnice. Jedeme na Bruins.

„Uf, po jedenácti měsících se zase vrátím do USA,“ honilo se mi hlavou při nákupu letenek. V té době jsem měla zážitky z cesty na Portoriko ještě dost živé a ano, do Ameriky se mi znova takhle brzy nechtělo. Iberia a American Airlines jsou na mém blacklistu a ještě dlouho tam budou, Austrian to ale naštěstí zachránili. A dostali i plusové body. Na palubě totiž podávali Almdudlera!

Tak jo, letíme do New Yorku.

Nakonec se z toho ale stal docela solidní trip po americkém East Coast. Ke dvěma zmiňovaným městům jsme ještě přihodily Filadelfii a mít o jeden den navíc, zvládneme i Washington. Zní to crazy? Ano. Bylo to crazy? Ano.

Zvlášť ta noc, kdy jsme se v Bostonu objevily v casinu a pár stovek dolarů tam progemblily.

S random klukama z Kanady, které jsme potkaly na hokeji.

Jo, rodiče by mě nepochválili. Ale tak to má na cestách být, ne? Poznávat lidi ze všech koutů světa, mít šílené zážitky. Ale samozřejmě se vší obezřetností. Třeba ve Filadelfii bych si sama pomalu nezašla ani pro Starbucks. Na jednom konci města protest, na druhém oslava ortodoxních Řeků a někde mezi tím spousta zvláštních lidí. Už jsem chápala, proč nám oni zmiňovaní Kanaďané několikrát zdůrazňovali, ať na sebe dáváme v tomhle městě pozor.

Já jsem docela fearless a vůči lidem až moc důvěřivá, ale tady jsem úplně ve své kůži nebyla. Paradoxně se mi ale architektonicky Filadelfie líbila jako město moc. Mnohem víc než Boston.

Ale to nevadí, protože Boston je především město sportu, a to jsme moc dobře zažily na vlastní kůži. Už po cestě z New Yorku se vlak postupně začal plnit fanoušky v dresech baseballového klubu Red Sox, na jehož domácí zápas jsme sice nemířily, ale část jsme stihly zhlédnout v Beantown Pub. Typický lokální podnik, kde se místní fanoušci schází u televizních obrazovek a piva Samuel Adams. A my si k tomu daly vyhlášené bostonské baked beans.

Nechutnaly nám.

Pak stačilo jenom přehodit dresy na hokejové a místo ponožek začít fandit medvědům. Ale to už jsme mířily k hale. Připadala jsem si jak Alenka v říši divů. Metro až do arény, nulové fronty, kontroly rychlé a bezproblémové. To ve Zlíně nemáme.

Vítejte v TD Garden!

„To si dělají srandu, ne?“ komentovaly jsme po první třetině. Ta byla zcela upřímně dost tragická. Dalších čtyřicet minut už byl ale zápas koukatelný. Bitka Kuby Lauka, gól Bruins a následně neuznaná další branka nám v rychlém sledu zase vlili energii do žil. A vítězný gól Pasty v prodloužení? Neskutečný.

V tomhle roce už další splněný sen, a to byl teprve březen.

A co ten New York?

Manhattan jsme zvládly projít téměř křížem krážem hned první den. Kombinace jet lagu, kdy jsme se probudily ve čtyři ráno, a raw natěšenosti z objevování se zkrátka projevila po svém. Třicet tisíc kroků po Midtownu jak nic. Times Square. Rockefeller Center. Empire State Building. Grand Central Terminal. Flatiron Building. High Line. Hudson Yards.

Následující dopoledne jsme přidaly jízdu trajektem na Staten Island kolem Sochy Svobody, po návratu Financial District a přes Brooklynský most jsme přešly do stejnojmenné čtvrti.

A pak rychle zpět, protože nás čekalo natáčení The Late Show with Stephen Colbert.

Hostem byl Taron Egerton!

O tomhle moc lidí asi neví, ale lístky na natáčení late shows jsou v USA zadarmo. Stačí se registrovat na stránkách, poslat žádost a pak jen čekat, jestli vás vyberou. Nám to vyšlo.

Tak obecně je možné zažít v Americe spoustu věcí for free, nebo za minimální ceny. Ve Filadelfii jsme třeba měly vstup do Philadelphia Museum of Art plného sbírek Piccasa, Van Gogha nebo třeba Warhola za kolik jsme chtěly, protože byla první neděle v měsíci. Stejné podmínky platí například i každou sobotu od šesti do osmi večer v newyorském Guggenheimovu muzeu. Zadarmo je i jízda na Staten Island a na lanovku na Rooseveltův ostrov využijete lístek na metro.

Když jsme u těch muzeí, jeden den jsme se vydaly i do American Museum of Natural History. Něco tak kolosálního a zároveň šíleného jsem už dlouho neviděla. Budova, v jejíchž pěti patrech najdete expozice od dinosaurů a velryb až po vesmír a pravěké kmeny. Totální nesmysl. Ale byl tam Tyrannosaurus rex a navíc i žraloci, takže must see.

Stejně kolosální a šílený je svým způsobem i Central Park. Už před odletem jsem si říkala, že mi v této části USA bude chybět příroda. Nakonec se ale od neustálého ruchu a do nebe se tyčících mrakodrapů dalo uniknout vcelku snadno. Navíc jsme bydlely u Columbus Circle, takže jsme pátý největší park ve městě měly stále na očích. A celý jeden den jsme se rozhodly strávit tam.

Sochy, jezera, baseballové hřiště, vodní nádrž, ZOO, románsko-gotický hrad. Najdete tam všechno, na co si vzpomenete. Nachodíte triliardu kroků, ale nejlepší je si sednout, krmit veverky, pozorovat slunící se želvy či sportující děti, udělat si piknik a jen tak být.

Ten den jsme měly skořicové šneky nebo pain au chocolat a ledové kafe z naší oblíbené pekárny Breads Bakery. Ale nebudu lhát, většinu času jsme na kafe chodily do Starbucks. Což je docela ironie, protože v Česku mě do této franšízy nikdo nedostane. V USA nás to tam však zkrátka nějak táhlo. Tak jako většinu obyvatel i turistů.

Ledové kafe ve velikosti venti v sedm ráno, i když je venku zima a prší? Sem s tím. Tohle mě u místních fakt fascinovalo. Ale jestli mě fascinovalo ještě něco, tak to byl fakt, že v naprosto drtivé většině jsem jim musela moje jméno spellovat. V zemi, kde mají na každém rohu Wendys.

Ve fastfoodech jsme se stravovaly často, nebudu lhát. Ale nebylo to jenom tak.

Testovaly jsme hranolky a sestavovaly jejich žebříček!

Vyhrály ty z Five Guys, další pořadí dodám na vyžádání. Ale odškrtly jsme si mimo jiné třeba i obligátní pizzu za dolar.

Jestli si ale rozhodně zaslouží z New Yorku ještě něco zmínku, tak je to metro. Často jsme s ním nejezdily, ale když už, tak to stálo za to. Zažily jsme všechno. Vystoupení umělců, nevšední lidi i stanice obehnané žlutou policejní páskou se zákazem vstupu. Já jsem věčně bojovala s otočnými turnikety, Áji zase automaty při nákupu lístku nebraly kartu. Vlastně jsme skoro vždy byly součástí té „podzemní show“ taky.

Ale aspoň soupravy jezdily rychle. V Bostonu byl zahájen první provoz metra v USA a tam to pocitově frčí rychlostí 15 km/h. Zase vás ale doveze až na nedaleký Harvard nebo do stanice Wonderland. A kdo by do říše divů nechtěl?

„Tohle jsem viděla ve filmu,“ pronášela Ája na každém kroku.

Já takové filmografické znalosti nemám, ale jestli se v něčem díky americkým romcoms a dívčím seriálům vyznám, jsou to univerzity z Ivy League. Yale, Brown, Princeton. Znám tucet fiktivních postav, které se na některou z nich vydaly. Patří mezi ně právě i Harvard, jehož areál jsme nemohly vynechat. 

Nejdříve jsme teda v městečku Cambridge samozřejmě zamířily na ledové kafe, tentokrát do podniku Tatte Bakery & Cafe. Pak už nás čekala procházka kampusem, kde se nás dva náhodní kolemjdoucí zeptali, jestli tam studujeme. I wish.

Původně jsme chtěly v Bostonu ještě vyjet na oceán pozorovat velryby, bohužel jsme se ale zrovna trefily do off season. Na širém moři bychom v tu dobu zmrzly, byla pořád vlezlá zima, i když svítilo sluníčko.

Na cestování mezi městy jsou na East Coast nejlepší vlaky společnosti Amtrak. Jejich jedinou nevýhodou je, že je musíte bookovat měsíce dopředu, jinak se nedoplatíte. S bostonskou cestou jsme počítaly, cesta do Filadelfie však byla spontánní rozhodnutí na místě, a tak jsme jely Flixbusem. Což bylo v pohodě. Do té doby, než nám v šest večer o několik hodin zpozdili zpáteční spoj.

A jak už jsem zmiňovala, ve Filadelfii zkrátka nechce být po setmění sami. 

„Co teď?“ říkaly jsme si.

„Jdeme na pivo,“ rozhodly jsme. 

Jak jinak.

Ale byla to správná volba. V pizzerii LaScala nejenom že měli skvělou pizzu a pivo, ale i tři obrazovky, na kterých jel hokejový zápas Boston-Pittsburgh, basketbalové finále NCAA žen a tenis. Posilněné jsme vyřešily krizi s cestou zpět do New Yorku, kdy nám nezbylo nic jiného, než si koupit nový spoj. Takže jsme se ve výsledku stejně dostaly na cenu vlaku.

Ještě bych ale z Filadelfie chtěla vypíchnout farmářský trh Reading Terminal Market. Hangár plný podniků s lokálními pokrmy a potravinami. Ája si dala vyhlášenou specialitu cheesesteak a litovala toho ještě víc než fazolí v Bostonu.

Filadelfie byla taky jediným místem, kde jsme viděly krysu. V parku u The Liberty Bell. A proč to zmiňuju? Nějak jsem žila v domnění, že je budeme vídat 24/7. Ale opak byl pravdou. A tohle taky svědčí o tom, že než si o něčem uděláme obrázek, měly bychom to prvně sami zažít.

Občas můžeme být příjemně překvapení.

Občas můžeme být nepříjemně překvapení.

Ale o tom to je. 

Ty zážitky a zkušenosti už nám nikdo nevezme.

Přitom nám samotným dají strašně moc.

* * *